Mor versus virus, aneb Na shledanou v lepších časech

Pamatujete 30. výročí sametové revoluce, jak všichni slavili? Aby ne. Jak se naše země zdála zalitá sluncem? Dokonce i premiér Babiš se sklonil před Václavem Havlem a já jsem psal, že jde o začátek agonie diumvirátu Zeman – Babiš.

Nikdo mi to tenkrát nevěřil. Tehdy ale také nikdo netušil nic o koronavirové pandemii, která ostře odhalila neschopnost vládnutí premiéra Andreje Babiše a jeho kabinetu, a zoufalství prezidentování Miloše Zemana.  A vida – dnes už málokdo pochybuje o tom, že prezident i premiér se svou vládou jsou v politickém posledním tažení. Otázka je, jak dlouho ta agonie bude trvat. Každopádně je to dost nechutný a bolestivý obraz muk, která musíme prožívat spolu s našimi vládci. Inu, obraz se maluje v dobách pandemie. A co potom?

Ať už je koronavirová nákaza taková, jak je nám prezentována, nebo je to jinak, to, co v jejím stínu žijeme, skutečné je. Vlastně se nacházíme v době novodobého moru, neboť s virem nakládáme podobně, i když různá srovnávání s minulostí nesedí. A co dělali lidé v dobách morových ran? O tom jsem tady něco psal už více než před pěti lety, tak to nyní zopakuji. 

Pravděpodobně nikdo nepochybuje o tom, že je mor strašlivá a smrtelná nemoc. Lidé postižení morem příšerně trpí a umírají v krutých bolestech. Připomenu tedy několik historických zásad, jak se chránit před nákazou morem, případně mor léčit. Dějinné prameny uvádějí, že není špatné zaříkávání ani pálení kadidla, doporučeno je i záměrně se infikovat jinou zlou chorobou (například lues, tedy příjicí čili syfilisem), neboť mor napadá radši zdravé lidi. A když už mor člověk má, lze třeba vypalovat vředy, nebo pouštět žilou a odvést tak z těla spolu s krví špatné šťávy. A za všech okolností je důležité se modlit a svěřit se do rukou božích.

Mějme na paměti to nejpodstatnější, že pustit někomu žilou je přínosné vždycky, protože to je to hlavní, o co tenkrát i dnes běží. Tedy o prachy a rovněž o zájmy. Ze zorného úhlu ambicí a peněz se jeví zřejmější, proč my, vybaveni věhlasnými profesory a epidemiology, úžasnou vědou, skvělou technikou a sofistikovanými technologiemi, si ani za rok neumíme poradit s nepatrným virem, který vlastně není ani pořádně živý.

Vše, co máme, jsou televize a internet, kde žvaní odborníci i laici, obětaví lékaři, sestry a zdravotníci, bezvadná přístrojová technika, jipky, polní nemocnice, které lze, samozřejmě za velké prachy, rychle postavit a zbourat, místo morových baráků a prken na zatloukání oken a dveří domů s nakaženými, a pak samozřejmě mrazáky na mrtvoly místo morových jam a vápna. Morálně a lidsky jsme od dob morů nepokročili ani o píď. Pokud jde o metafyzické směřování, jsme na tom možná hůř. Zdá se.

Co nám tedy zbývá? Naděje, že někdy v budoucnu bude líp a za všech okolností se modlit a svěřit se do rukou božích. Takže na shledanou v lepších časech.