Proč se ze Sýrie a řady jiných zemí utíká do Evropy? Proč u nás a v postkomunistických zemích vůbec migranty nechtějí a v »minischengenských« státech je údajně chtějí nebo prý jim tam přinejmenším nevadí?
Žil byl v jedné středozemi velmi, velmi bohatý člověk, co mohl financovat slušný život tisícovce lidí, aniž by to přivodilo újmu jeho blahobytu. Přišel za ním jeden ubožák, co řekl, že je na tom zle a že tam, odkud přichází, je válka a že se bojí o svůj život a předpokládal tak nějak, že mu ten zazobanec zajistí dobré živobytí. Boháč byl filantrop, tudíž ubožákovi poskytl, co bylo nutné. Viděli to dva jiní ubožáci, šli také za boháčem a vše bylo stejné do písmene. Pak přišli čtyři, pak osm, šestnáct, třicet dva, šedesát čtyři, sto dvacet osm, dvě stě padesát šest a když přišlo pět set dvanáct ubožáků, bohatec zjistil, že už by o dvacet tři osob přešvihl kapacitní možnosti své pomoci při zachování nezměněného blahobytu a začal se ubožáků vyptávat, jestli opravdu potřebují pomoc a tázal se i na motivy, které je vedou k tomu, aby se shromažďovali pod jeho střechou?
Celý ten proces sledovali s účastí k osudům ubožáků různí mudrcové a když viděli, že se bohatec začíná cukat, nakrkli se a vypravili se za ním.
„Nejsi ty náhodou xenofobní!?“ spustili na něj. „Jsi rasista, nábožensky netolerantní a politicky nekorektní, nemáš soucit s trpícími,“ vytkli mu po právu. „Kde je tvůj humanismus a lidskost?“ ptali se naléhavě.
Bohatec se zastyděl, uškrábl si trochu z blahobytu a přijal i tuto skupinu. A hned tu bylo tisíc dvacet čtyři ubožáků, za nimi se připravovala parta dvou tisíc čtyřiceti osmi ubožáků a za nimi další čítající čtyři tisíce devadesát šest hlav... Boháč pohlédl k obzoru a protože uměl násobit dvěma, vycházely mu sumy 8192, 16 384, 32 768, 65 536... Pak už počítat přestal, řekl si, že je i nad jeho síly saturovat všechny ubožáky světa a zavřel bránu svého panství. Svolal si ubožáky, o než se už staral a chtěl po nich, aby mu každý za sebe vylíčil dopodrobna, co ho k němu přivedlo. Doslechl se tisíc dvacet tři jímavých příběhů utrpení a šla mu z toho hlava kolem. Znovu se zahleděl k obzoru a přemýšlel pak sedm krát sedm dní a nocí, komu z těch nekonečných zástupů pomoci a komu už ne, ale nikam to nevedlo. A co když zaplatím někomu, aby všechny ty ubožáky shromažďoval ve svém dvorci a k němu další už nepouštěl? A jak řekl, tak udělal. Dotyčný prachy vzal, ale moc to nefungovalo.
Filantropický boháč nakonec usoudil, že tam, odkud ubožáci přicházejí, je nepřehledná a složitá situace a stejně tak je nepřehledné a složité, proč přicházejí. Princip je ovšem jednoduchý a řešení nečekaně prosté; uvědomil si bohatec. Znovu svolal ubožáky a řekl jim, že kdo chce žít v klidu a bezpečí pod jeho krovy, musí si to zasloužit tím, že se o svůj klidný a bezpečný život musí sám zasloužit. Možná potom už nebudou potřebovat ani tu bohatcovu pomoc.
A jelikož jsme v pohádce, ubožáci to pochopili, bohatec se spokojeně usmíval a všichni pak žili v multikulturním, politicky, rasově a genderově spravedlivém a korektním ráji a jestli neumřeli, žijí tak dodnes. Zvonec – konec.
A jak znějí odpovědi na otázky položené v perexu? Po pravdě řečeno – nevím. A víte, co? Ani se mi o tom nechce přemýšlet. To radši budu dále násobit dvěma, až dojdu od toho prvního ubožáka k šedesáté čtvrté skupině ubožáků, jako to musel udělat onen šach se zrníčky obilí, aby mohl odměnit muže, který pro něj vymyslel šachy, co se mu tak líbily. Šach to pochopitelně nepočítal sám – byl to šach. Avšak jeho matematici zjistili, že je nesplnitelným úkolem odměnit vynálezce šachové hry. No a zrovna takové mi připadá řešení migrační krize. Proto si na ty otázky hezky odpovězte sami. Tedy pokud chcete.
