Co je smyslem činnosti médií a práce novinářů? Přinášet objektivní zprávy a pohledy na skutečnost? Říkám, že ne. Smyslem novinařiny je hledat pravdu, ač celou pravdu nelézt nelze, jen částečnou, a ta pravdou vlastně není.
V souvislosti s kampaní kandidátů zejména před druhým kolem prezidentských voleb se vydatně přetřásalo, jestli se média a novináři chovali objektivně, zda nenadržovali jednomu či druhému kandidátovi. Nezřídka se objevoval názor, že tzv. mainstreamová média „fandila“ Petru Pavlovi a tím mu pomohla k vítězství. Například v rozhovoru pro server Echo24.cz kritizoval Jan Jirák, označovaný za mediálního experta, určité novináře právě za to, že stranili Petru Pavlovi a Andreje Babiše prezentovali jako „zlo“ (zde).
Rozhovor se setkal s poměrně silnou reakcí nevole. Nevím proč, mohu se jen dohadovat, zda tím chtěl zmírnit negativní dopad Jirákových slov na veřejnost, nebo cosi vysvětlit, ale server iDNES.cz přinesl záhy další interview s Janem Jirákem v pořadu Rozstřel (zde). V něm se už mediální expert vyjadřuje více obecně a své odpovědi ladí do filosofického nadhledu a výhledu. V tomto dialogu s moderátorem se jistě nepřestalo mluvit o objektivitě médií, ale hlavním sdělením, jež se také objevilo v titulku rozhovoru, mělo být, že mediální podpora Pavla může znamenat novou éru české žurnalistiky.
Jan Jirák je sice jen teoretikem a vysokoškolským pedagogem, který o novinařině pouze přednáší, ale myslím si, že nemohl nepostřehnout, že je nejen česká žurnalistika v nové éře už od nástupu globální sítě internet a od té doby se postupně mění. On to samozřejmě ví, což v rozhovoru vyjádřil například takto – Jan Jirák: „To, čeho jsme byli svědky, je přímý výsledek dramatické emocionalizace, která je živená způsobem komunikace, kterou umožňují sociální média, kterou umožňují sítě. Myslím si, že dlouhodobě je problém v tom, že ti, kteří se účastní komunikace na sociálních sítích nebo sociálních médiích, jsou v situaci, kdy upřednostňují emoce před racionálním uvažováním.“
Podle mého je problém víc na straně těch, co se nechtějí vzdát tradiční žurnalistiky, v níž dominovala do značné míry jednostranná komunikace od novinářů, tedy od médií ke čtenářům, posluchačům a divákům bez významnější přímé interakce. Jenže taková žurnalistika dávno není. Tito „tradicionalisté“ hovoří například o mainstreamových médiích. A já, i když k tradicionalistům částečně patřím, se přesto ptám, která to vlastně jsou? Spíš bych řekl, že dělící čára nyní vede mezi profesionálními a amatérskými médii, než mezi médii hlavního proudu a médii vedlejšími či alternativními.
Ondřej Neff, spisovatel a novinář, vydavatel internetových deníků Neviditelný pes a DigiNeff, vyslovil (snad v roce 1995) poměrně jasnozřivou předpověď, že rozvoj internetu povede k tomu, že si každý, kdo bude chtít, vytvoří vlastní médium, jehož prostřednictvím bude sledovat třeba filmy s Humphrey Bogartem, americkou NBI a zprávy o včelařství. A pak založil Neviditelného psa. Neff se mýlil pouze v tom, že si k tomu, aby člověk mohl sledovat cokoli, nemusí vytvářet vlastní médium, internet mu tuto možnost nabídne sám. Neffa nejspíš tenkrát také nenapadlo, kolik lidí se nespokojí s tím být pouhými pasivními příjemci mediálních obsahů, ale začnou se rovněž aktivně podílet na jejich tvorbě.
Pokud tedy Jan Jirák hovoří o emocionalizaci médií, v období před druhým kolem volby českého prezidenta dokonce dramatické, tak si nejsem jistý, že má tak úplně pravdu. V poměrně nedávné době, kdy byl internet aspoň u nás v plenkách, byla žurnalistika, a tedy i média prakticky plně v rukou profesionálů, kteří se vyznačovali tím, že se snažili ve svých projevech udržovat určitý nadhled a pózu objektivity a pokud možno nestrannosti. To ale amatérští „novináři“ nedělají, neboť to zkrátka nedovedou či nechtějí dělat, novinářské řemeslo ovládají většinou jen chatrně a často nemají ani ponětí o tradičních zásadách, jak psát a natáčet mediální zprávy, reportáže a komentáře. A jelikož je amatérských novinářů nepoměrně víc než profesionálních, musela se profesionální média tomu, co Jirák nazývá emocionalizací, přizpůsobit. Sám pro sebe jsem si to pojmenoval amaterizace médií.
A co objektivita médií? Jak by mohla být média objektivní, když objektivní je to, co existuje nezávisle na subjektivním mínění, chtění nebo zájmu? Ostatně média, zpočátku jen noviny jsou produktem, který má realizovat něčí zájmy. Noviny vznikaly, když to zjednoduším, ve dvou hlavních liniích. Jednak se vyvinuly z potřeby předávání si zpráv mezi byznysmeny, a jednak ze snahy vládnoucích skupin šířit určité informace a „pokyny“ směrem k lidu. Kde v tom chce někdo hledat nějakou objektivitu?
V pozdějších dobách, a to Jan Jirák v druhém rozhovoru také zmínil, vznikl v USA model médií, jenž se pak rozšířil do celého světa, která přiznávala, že působí v něčím zájmu a jsou tedy názorově určitým směrem orientovaná, ale zároveň hlásala, že ve zpravodajské části přinášejí objektivní a pravdivé zprávy, na které se lidé mohou spolehnout. Takový model médií, v němž je ostře oddělena zpravodajská a názorová část, se mně zamlouvá sice nejvíc, ale musím se smířit s tím, že už vlastně zmizel v minulosti. A spolu se mnou také všichni ostatní.
Vrátím se k tomu, jestli hlavně před druhým kolem našich prezidentských voleb média stranila Petru Pavlovi. Pokud ano, pak si za to Andrej Babiš může nejvíc sám. Když třeba v televizních debatách omílal jako kafemlejnek své z velké části vymyšlené konstrukce o protikandidátovi a vládě, neodpovídal na položené dotazy a místo toho propagoval sám sebe, nebo dokonce přímo lhal, nebylo možné, aby na to moderátoři a potažmo média vůbec nereagovali, neuváděli to na pravou míru. Kdyby to přecházeli bez povšimnutí, nebylo by to objektivní ani trochu. A konečně, média nejsou jen noviny, rádia, televize a internetové servery, ale například i billboardy a zrovna na nich se pan Babiš „vyznamenal“.
A na závěr ke vztahu objektivity a pravdy. Takový objektiv fotoaparátu, jak už z jeho názvu vyplývá, zobrazuje objektivní realitu, jenže záleží na jeho kvalitě, a stejně i nejkvalitnější objektiv přinese jen dvourozměrný obraz určité výseče skutečnosti zachycený ve zlomku času. Hloubku, tedy třetí a z nej plynoucí čtvrtý rozměr, totiž smysl, význam v kontextech a pravdivost může konečné fotce dodat jen fotograf – člověk se svými subjektivními pohledy na svět. Stejné je to s mediálními zprávami, komentáři, a všemi žurnalistickými žánry. Novinařina, jak ji vnímám, je prostě stálé hledání pravdy, a to s vědomím, že celou pravdu nelze nalézt, ale to není důvod se o to nesnažit.
