Nebyl jsem v pátek 12. srpna v zámeckém amfiteátru ve Strážnici na koncertu známého folkového písničkáře Jarka Nohavici, ač bych o něm mohl napsal, že je to z minulosti přímo můj známý. Jenže já znám osobně lidí, až hanba.
Své dojmy z Nohavicova koncertu mohu tedy shrnout do stručného konstatování, že jsem o něm neměl tušení. Nevěděl jsem ani o tom, co o „slezském bardovi“ napsal Jiří X. Doležal v internetovém deníku Forum 24. (Jen pro zajímavost a v závorce uvádím, že nikdy žádný z lidí, s nimiž jsem se o písničkářovi bavil, sousloví „slezský bard“ nepoužil, znám ho jen z různých médií.) Dokonce mi nebylo známo ani to, že se deník Forum 24 označuje prý jako „novodobé Rudé právo“.
Je ovšem možné, že tak zmíněný internetový deník nazývá Josef Nožička, protože mu ústřední tiskový orgán KSČ velmi chybí. Prahne po něm jako to velké množství lidí všech věkových kategorií 15+ po klobásách na tácku, pivu a limonádách ve stancích u strážnického zámeckého amfiteátru, které se vypravilo na Nohavicův koncert.
Je sice trochu podivné, že lidé jsoucí za hlubokým a hutným uměleckým zážitkem, kterým „náš nejlepší žijící básník“ dokáže člověka zasytit na dlouho dopředu, si nejdřív ze všeho musí natlačit něco do břicha. Asi ale občerstvit a posílit potřebovali. Jak jinak by totiž mohli ve stoje freneticky tleskat tomu, že pan Nohavica viděl kometu a že mu máma dala na krk klíč a zpovzdálí to všechno sledovali tři čuníci?
Nikdy jsem nedovedl pochopit, jak člověk, který kdysi jednal velmi přívětivě a působil na mě hodně sympaticky, mohl donášet estébákům, převzít vyznamenání od Miloše Zemana a jakousi medaili od válečného zločince Vladimira Putina. Na Nohavicův koncert bych nešel ani zadarmo, natož abych za něj měl platit, ale ne kvůli písničkářovým morálním selháním, ale protože se mi jeho písničky až na výjimky nelíbí. Připadají mi ufňukané, unylé a myšlenky, které v nich sděluje, se mi nijak objevné nezdají a neberou mě za srdce. Mnozí lidé mají však takové věci rádi, a proto za nimi táhnou až do Strážnice (někteří do blízké Strážnice).
Mám vlastně velkou výhodu. Nemusím chodit na koncerty písničkáře, jehož tvorba se mi nelíbí, čímž zároveň vyjadřuji svůj odpor k udavačství a lísání se k pokleslým a tyranským vládcům. Je to takové dva v jednom. A nemusel bych ani vědět, že nějaký Nohavica kdesi koncertuje a nějaký Nožička nad tím plesá (ač jeho blog byl více než z poloviny o něčem jiném než o dotyčném koncertu), ale to bych nesměl chodit na blog idnes.cz a číst tady všelijaké články. Takže moje chyba.
Jiná věc by byla, kdybych Nohavicovy písničky obdivoval. Musel bych chodit a jezdit na jeho koncerty a zároveň potlačovat nechuť k jeho postojům a k trapnému omlouvání jeho morálních poklesků. Když se to tak vezme, žijeme v exemplární svobodě. Já Nohavicu nemusím poslouchat, jiní naopak mohou táhnout za jeho písněmi jako za krysařovou píšťalou a někteří z nich na něj mohou psát oslavné ódy, některé učitelky se mohou rozplývat nad jeho básnickou genialitou, někteří majitelé kulturních zařízení mohou jeho koncerty odmítat a sám slovutný umělec může vystupovat tam, kde ho naopak chtějí. Svoboda je krásná věc, kdyby do ní někteří autoři nepletli Rudé právo, protože se jim po něm stýská.
