Máme za nás nechat vykrvácet Ukrajinu?

Prožívám etapu života, kdy mi na jedné straně prakticky nic nechybí a mohu si dělat, co chci (téměř), a na straně druhé jsem nešťastný, protože cítím samotu a prázdno po své životní lásce. Tento stav možná však změní válka.

Nehodlám psát o svém životě, jen to, že jsem ho celý prožil v míru. Tedy v míru. Nezažil jsem na vlastní kůži válku. Avšak v době, kdy jsem se narodil, probíhalo na planetě šest ozbrojených konfliktů. Do roku 1990 vzniklo ve světě dalších 74 situací, kdy se střílelo, válčilo a vraždilo. Ještě do konce 20. století proběhlo 33 válek a ve 21. století dalších padesát válek. Když to sečtu, byl jsem za svého života „svědkem“ 163 větších či menších ozbrojených konfliktů a válek. Pro všechny tyto války bylo typické, že se odehrávaly kdesi daleko a jako by se mě a mojí země přímo netýkaly. 

Bylo pouze několik výjimek: potlačení maďarského povstání sovětskými tanky roku 1956, ale tehdy jsem byl ještě malý; okupace Československa vojsky paktu Varšavská smlouva vedenými sovětskou armádou v roce 1968, ale tenkrát jsme se prakticky nebránili, takže došlo „jen“ k několika ozbrojeným střetnutím, zato důsledky vpádu jsme pociťovali víc než dvě desetiletí; války v bývalé Jugoslávii v 90. letech 20. století, jenže tehdy srbský diktátor Miloševič neměl takovou sílu, aby mohl konflikty přenést i do celé Evropy, avšak následky vražedného běsnění za války v Bosně jsem viděl na vlastní oči a byly po všech stránkách hrozné.

Válka, která se nejvíc dotýká mě i mých spoluobčanů a hrozí přerůst ve třetí světovou, probíhá právě nyní na Ukrajině. Tuto zemi zlovolně a bez reálného důvodu přepadla jedna ze dvou největších jaderných mocností – Rusko (má prý 7000 jaderných hlavic, USA jich mají 6800). Ohrožuje celý svět, protože agresorem je vojenská velmoc Rusko v čele se šíleným diktátorem Putinem. Je to válka o to strašnější, protože Ukrajinci se hrdinsky a účinně brání, tudíž paranoidnímu psychopatickému diktátorovi nevycházejí plány podle jeho představ, rozběsněný Putin se mstí na ukrajinském civilním obyvatelstvu a zdá se, že praktikuje taktiku spálené země.

Kromě toho, že je válka na Ukrajině obrovská svými rozměry, zničující a odehrává se velmi blízko, šokuje nás ještě dalšími aspekty. Ukrajina je součástí euroatlantické civilizace na její nejvýchodnější výspě, tedy naší civilizace. Zároveň je Ukrajina rozlohou největší zemí Evropy, když nepočítáme Turecko, které leží v Evropě jen malou částí a spíš patří do islámské civilizace, a nepočítáme-li Rusko, jehož větší část se rozkládá v Asii, a hlavně svým charakterem náleží k jiné civilizaci, a sice slovansko-ortodoxní, jak ji nazval kdysi profesor Harvard University Samuel Huntington. Jde tedy vlastně o válku dvou civilizací.

A možná právě vnímání tohoto konfliktu jako civilizačního přispělo k semknutí Západu a rychlému přijetí sankcí vůči Rusku. S tím Putin nejspíš nepočítal. Zřejmě se domníval, jako i řada našich domácích kritiků EU a NATO, že jsou známkou slabosti Západu časté spory mezi různými skupinami a proudy uvnitř západního světa, a řešení při povrchním pohledu někdy i směšných „blbin“, jako jsou otázky globálního oteplování, zeleného údělu, multikulturální, genderové, LGBT, korektnosti a jiné. Jenže se ukazuje, že opak je pravdou. Západ se totiž muže zabývat takovými věcmi, protože na rozdíl od Ruska nemá problémy, jež musí řešit každá totalita, a sice udržovat diktátora u moci, čelit neexistujícímu ohrožení země, potlačovat jakékoli projevy domácího odporu a kolosální problém, jak nakrmit lidi.

Někteří domácí kritici postupu Západu vykřikují – nechci válku? Co to však znamená – nechci válku? Válku chce málokdo, jen agresor a někteří další, kteří z války profitují. Měla by se kvůli tomu Ukrajina vzdát a Západ jen přihlížet, jak Rusko slaví úspěch a chystá se dále rozpínat? Naše morálka nás nabádá chovat k druhým přátelsky a láskyplně. Avšak chovat se k druhým láskyplně neznamená jim dovolovat všechno. A když to vztáhneme na ruskou agresi na Ukrajině, vyjde z toho, že člověk musí jít občas do války, aby zamezil choutkám diktátora a aby projevil, čím je, a sice tím, komu se válka hnusí.

Samozřejmě bych byl rád, aby se naše země i společenství, ke kterému patříme, vyhnulo přímému střetu s Ruskem. To je přirozené. Mám ale velké obavy, zda to bude možné, a vůbec si nejsem už jistý, jestli je správné nechat za nás vykrvácet a zničit Ukrajinu.

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Jaroslav Kvapil | úterý 8.3.2022 10:14 | karma článku: 15,51 | přečteno: 456x