Otázku do titulku jsem vytvořil z diskusního příspěvku pod článkem Oto Jurnečky „Zahradil: Gottovo zbožštění jako generální pardon normalizaci“, protože mi odpověď na ni připadá nyní, třicet let po sametové revoluci, podstatná.
Oto Jurnečka uvedl, že se europoslanec Jan Zahradil vyjádřením, že Gottovo posmrtné zbožšťování je součástí jistého trendu doby – jakéhosi generálního společenského pardonu normalizačním letům, přiblížil pravdě. A Jurnečka dále napsal: Ale jen přiblížil. Protože aby někdo něčemu udělil „pardon“, musela by tomu předcházet fáze zatracení a odsouzení. Zahradil byl blízko, ani on však nepochopil, že takový postoj vůči normalizaci u většiny Čechů prostě (právem) nikdy nebyl.
Jurnečka má pravdu, až na slovo „právem“ v závorce. Jeho následující vysvětlení, proč si myslí, že Češi „právem“ nezatratili období normalizace, je totiž velmi problematické. Než se to pokusím objasnit, uvedu ještě dva citáty z jeho blogu: Ne, nebylo to žádné peklo. Bylo to těžké období, tak jako je těžké každé období, protože takový život prostě je. Ale rozhodně to nebylo to nejtěžší období našich dějin. (…) A ačkoli se nepochybně najdou čtenáři, kteří nepochopí a budou mi podsouvat že obhajuji komunismus, trvám na tom, že období normalizace bylo období jako jakékoli jiné, ve kterém se lidé věnovali běžným činnostem.
Co je peklo, záleží na úhlu pohledu. Třeba vězni z uranových dolů v Jáchymově by si s panem Jurnečkou určitě rádi popovídali, jestli minulý režim byl či nebyl peklem. Lze namítnout, že za normalizace se už neděly takové hrůzy jako v 50. letech. Až na výjimky ne. Za normalizace už se nepopravovali lidé ve zinscenovaných procesech za své názory a postoje, vězni se ve vězeních nemučili a nezabíjeli, tedy až na Pavla Wonku například. Nicméně lidé byli stále pronásledováni a šikanováni za odlišné smýšlení od ideologie KSČ a normalizační režim po násilném zardoušení pražského jara kontinuálně navázal na vývoj po puči v únoru 1948.
Tvrzení, že je těžké každé období, má asi stejnou hodnotu jako známá průpovídka „nějak bylo, nějak bude“. A vykládat, že období normalizace bylo jako jakékoli jiné a dokládat to tím, že se tehdy lidé věnovali běžným činnostem, je pak argumentace naprosto zcestná. Lidé se věnují běžným činnostem vždy, věnovali se jim za protektorátu, věnují se jim i ve vězení, podle toho, jak jim to okolnosti dovolí. To nevypovídá o normalizačním režimu vůbec nic.
Po válce v Německu, aspoň v jeho západních zónách, proběhla důsledná denacifikace. Samozřejmě, že šlo hlavně o potrestání nacistických zločinců, avšak zejména Američané nastavovali zrcadlo i běžným Němcům, aby viděli, co buď aktivně podporovali, nebo tomu mlčky přihlíželi, případně se nezajímali. Bylo pak na těchto obyčejných Němcích, aby sami za sebe zhodnotili, zda a do jaké míry na tom nesou vinu, aby si to vypořádali mezi sebou. Podobný proces – debolševizace – měl proběhnout u nás. Kdo však měl debolševizaci u nás provést? V poválečném Německu byla denacifikace záležitostí Američanů.
U nás po sametové revoluci vznikl ten problém, že nebyl nijak vymezen prostor vítězů a poražených. Vítězové byli vlastně všichni, včetně komunistických funkcionářů a estébáků. V legislativním vyrovnání se s dědictvím minulosti jsme šli spolu s Němci sice nejdál: přijali jsme soubor zákonů k vyrovnání, rehabilitovaly se oběti, materiálně odškodňovaly, odsoudili jsme komunismus coby systém a ideologii, stíhali jsme „zločiny komunismu“, i když spíš formálně. Navzdory velké energii věnované různým způsobům distancování se, jsme si ale jako jediní ponechali komunistickou stranu, která se nevzdala ani názvu ani své minulosti.
Po roce 1989 se ukázal velký rozpor mezi přetrváváním komunismu ve společnosti a tím, že se táž společnost verbálně hlásila k antikomunismu. Soupeřila zde potřeba distancovat se od minulosti se snahou na ni zapomenout, nebo se k ní stavět lhostejně. Projevilo se to zejména tak, že komunistický normalizační režim odsoudil a stále odsuzuje téměř každý, „nesmí“ však dojít na přehodnocování minulých životů jednotlivců. Vlastně i Oto Jurnečka ve svém blogu odmítá, že obhajuje komunismus, ačkoli fakticky říká, že to byl režim jako kterýkoli jiný. Pak se ale lze ptát, proč nechce být považován za obhájce komunismu, když to za normalizace bylo v zásadě fajn?
Polistopadový vývoj až do dnešních dní každopádně potvrzuje, že se minulost používá u nás daleko víc k napadání a nařčení, než k reflexi a pochopení toho, co byl komunistický režim. A jak s tím souvisí Karel Gott? Ten za to podle mého názoru nemůže. Zdá se ale, že se jeho smrt leckomu jako by „hodila“. Prezidentovi a premiérovi proto, že se nyní trochu „pozapomnělo“ na kritiku jejich počínání a běžným lidem možná i k tomu generálnímu pardonu pro normalizaci, jak prohlásil Jan Zahradil. Jenže snaha legitimizovat toto období nezačala zcela určitě až nyní. Je to proces, který u nás probíhá už delší dobu.
Má se tedy „obyčejný“ člověk stydět za normalizaci? Můj názor se dá vysledovat z textu. A co si o tom myslí čtenáři?
Odkaz na blog Oto Jurnečky: https://jurnecka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=731053
