Lev, instinkt a svoboda

Sledujte lva, než prodáte své akcie, hlásala kdysi dávno reklama jisté banky, jež má ve svém znaku právě krále zvířat. To bylo v době, kdy se tato finanční společnost chtěla etablovat na našem trhu.

Reklama pak zmizela z televize, jak už to obyčejně chodí, ale uložila se do paměti mého přítele Pavla. Ten už tenkrát čile obchodoval a obchoduje stále s akciemi. Je to blázen k pohledání, ale má instinkt a smysl pro kšeft, a tak, když chtěl prodat nějaké akcie, neboť náhle potřeboval prachy, vzpomněl si na průpovídku o lvu a řekl si, že ji vezme doslova. Proč by mu nemohl s cennými papíry poradit stejně dobře lev jako kdokoli jiný?
     
Pavel zosnoval plán, nic mi o něm ale neprozradil, jen mě nutil, abych s ním navštívil zoo. Když jsme vešli do zahrady, kamarád se o žádná zvířata neinteresoval, nýbrž mazal rovnou ke lví kleci, kde se zastavil. Mohutný samec velké kočkovité šelmy se zrovna válel na nějakém soklu a chrápal. Ptal jsem se Pavla, o co mu jde a on mi konečně vyjevil svůj záměr. Vytřeštil jsem oči, potom se podíval útrpně na přítele a pak zvědavě na lva. 
     
Bylo zřejmé, že zvíře pohyb cenných papírů na burze vůbec nezajímá. Vlastně ho nezajímalo téměř nic, ani jeho družka, která ležela se vztyčenou hlavou jako sfinga v druhém koutu klece. Přítel řekl, že lev třeba svou netečnost jenom hraje a já nevěřil svým uším. Ten pitomec to snad myslí skutečně vážně. Otázal jsem se, jestli se domnívá, že má lev pod hřívou údaje o kapitálových trzích a ve chvílích, kdy není sledován, je pečlivě studuje a vyhodnocuje? 
     
Kamarád neřekl nic a bedlivě majestátního líného tvora pozoroval. Ten se však stále k ničemu neměl a snad právě proto mu přítel v nestřeženém okamžiku prostrčil mříží pěkný kus připraveného masa. Dnes už by to nešlo, neboť jsou v zoo tahle zvířata dávno za sklem. Nejspíš kvůli takovým šílencům jako Pavel, který třepal flákotou, pak ji položil a významně po ní pleskal. Lev otevřel oko, ale hned ho zase otráveně zavřel. Bylo jasné, že je nažraný a že ani tudy cesta nepovede, ačkoli kamarád riskoval minimálně i svou ruku.
     
Pavlovi došla s apatickým zvířetem trpělivost a důrazně se zeptal: „Mám prodat tyhle akcie, ty zatracenej ignorante?!" a ukazoval králi zvířat nějaké tisky plné čísel. S lvem to ani nehnulo. Kamarád mi řekl, že jestli ten vůl do pěti minut zívne, bude to znamenat souhlas, a když ne, že si akcie zatím podrží. Podotkl jsem, že reklama zdůrazňovala – sledujte lva a nikoli vola… Pavel nechal mou poznámku bez odezvy a spustil stopky.
     
Vandroval jsem do něj, co se na toho hřivnáče tak upnul? Že jako fór to bylo chvíli dobré, ale teď už je to nuda. A co když v té reklamě měli na mysli úplně jiného lva. Kamarád mě odpinkl tvrzením, že má intuici. Jen jsem rezignovaně pokrčil rameny, ale napadlo mě, jestli se přítel nepomátl doopravdy. Vteřiny ubíhaly, a když už lhůta málem vypršela, lev se protáhl, otevřel dokořán tlamu a vycenil hrozivé tesáky.
     
Přesvědčoval jsem Pavla, že to bylo spíš varování, aby si akcie nechal, ale ten již na nic nečekal a uháněl zařídit jejich prodej. Stihl to tak tak, že se mu podařilo akcie, které dosud vyhlížely jako docela solidní a pevné, zpeněžit za výhodnou cenu. 

Měl jsem v té době stejný počet akcií téže společnosti jako Pavel, vychytrale jsem však kalkuloval s tím, že jejich cena půjde ještě nahoru. Jenže druhý den spadly tak hluboko, že se staly neobchodovatelnými a mně byly k ničemu. Kdyby měly aspoň papírovou formu, abych je mohl zuřivě roztrhat a vztekle dupat po jejich cárech, ale to ne. Tak jsem rozškubal výpis ze svého akciového portfolia a chvíli po jeho útržcích skákal, ale to byla jen slabá náhražka. Navíc zazvonil soused z bytu pode mnou, abych toho nechal, že už je pozdě. Měl pravdu v aktuálním čase i obrazně.
     
Pavla jsem krátce nato ztratil ze zřetele, jen jsem se občas doslechl, že bohatne čím dál víc. Nevím, zda mu stále pomáhalo sledování lva, nebo i jiných živočichů. Namátkou mě napadají třeba urzon, binturong, ptakopysk, vychuchol či velemlok. Nebo odvozoval své akce na burze cenných papírů od chování něčeho z našich polí, luk a strání, dejme tomu od šavlozubé veverky? Případně mohl po vzoru měkoně ze známé lidovky – už měkoně vyvádějí – vyvést kapitál z nějaké dosud prosperující firmy. Možná měl ale v merku tetřevy honzlovce. Ty ale asi ne, když o nich Waldemar Matuška a Miloš Kopecký pěli ve filmu Noc na Karlštejně – kdypak tetřevi honzlovci prohrají…
     
Záhy jsem si tím však přestal lámat hlavu, protože peníze plodí jen nepřátelství, závist, násilí, lákají podvodníky, kazí charakter a nepřinášejí štěstí. Mě totiž zajímají pouze pravé hodnoty, z nichž nejdůležitější je svoboda. Cítil jsem se zcela svoboden, když jsem tlačil dvoukolák se šrotem do sběru, abych mohl zaplatit nájem a vedle mě u chodníku zastavila velká černá limuzína se zatmavenými okny. Vystoupil řidič a řekl mi, že mě jeho šéf zve, abych nastoupil.
     
Vyděsil jsem se, že si mě chce podat nějaký mizerný mafián, co se zabývá vedle byznysu s bílým koksem a masem také velkoobchodem s barevnými kovy a použitým železem a já mu s tím dvoukolákem kazím kšefty. Byl jsem připraven nabídnout mu dohodu podobnou té, jakou uzavřel pan Kohn s Morganovou bankou, před kterou prodával párky. Banka se v ní zavázala, že nebude prodávat párky a pan Kohn zase, že nebude půjčovat a s odkazem na onu smlouvu odmítl Kohn pana Jajtelese, který jej žádal o půjčku deset dolarů.
     
V autě na mě však čekal jen Pavel, jenž si vzpomněl na naše staré přátelství, jak mě spatřil u vozidla, které míjel a pozval mě do své rezidence na oběd. Jako aperitiv se podávalo rubínově červené campari a černý kaviár, hlavní chod nesl název, který si nepamatuji a hned poté jsme si přiťukli šampaňským na shledání. Kamarád mě pak provedl svou zahradou, kde choval několik lvů na počest toho, který stál u zrodu jeho bohatství, a přitom jsme se bavili, jak také jinak, o prachách a o svobodě.
     
Pavel tvrdil, že peníze osvobozují, já naopak, že zotročují. Kdyby nás v té chvíli někdo pozoroval, musel by uznat, že pravdu mám jednoznačně já. Mohl jsem totiž kdykoli odejít a svobodně dotlačit dvoukolák do sběrny druhotných surovin, pokud mi ho tedy ještě nikdo neukradl, zatímco přítel byl připoutaný jako otrok k nevkusnému luxusnímu baráku. To už nás však volali na dezert, což byl další důkaz, v jaké Pavel žije nesvobodě. Nějaký poskok na něj houkne a on musí poslušně naklusat k sacheru.
     
Při zákusku se mě přítel zeptal, co by mi pomohlo? Jestli by mě vytrhlo z nouze, kdyby mi poslal na účet deset nebo dvacet mega? Že by to byla jako kompenzace za mou trpělivost, s kterou jsem s ním čekal u klece, jestli lev zívne nebo ne, takže jsem Pavlovi stál neochvějně po boku v okamžiku, kdy se rozhodovalo o jeho bohatství či chudobě. 
     
Řekl jsem mu, ať neblbne, že by to byl happy end jako v pitomém americkém filmu na téma, jak chudák ke štěstí přišel a o ten že já rozhodně nestojím. Souhlasil a navrhl, že mu mám tedy naopak přispět na šáňo, které do mě lil, abych se necítil tak ponížený, že mě hostí. Praskl na to zbytek mých peněz a brzy potom mě vystěhovali z bytu pro neplacení nájemného. 
     
Až později na ubytovně jsem se rozhodl, že napodobím Pavla. Vybral jsem deset litrů, které jsem měl ulité na dobu, až bude nejhůř, a vydal se do zoo ke lvovi. Bylo před druhým kolem prezidentských voleb, tak jsem králi zvířat nařídil, ať zívne, až mu ukážu fotku toho kandidáta, který podle něj vyhraje. Vytáhl jsem portrét Zemana a lev si jen opovržlivě odfrkl. Nad obrázkem Drahoše ale zívl, až si málem roztrhl tlamu.
     
Zajásal jsem a metelil do nejbližší sázkové kanceláře a vsadil veškerou hotovost na kandidáta, kterého to hloupé zvíře určilo. Jak už je teď každému jasné, můj i lvův instinkt naprosto selhal. Zato jsem ale získal úplnou svobodu. Teď už nemusím vůbec nic. Sice někteří tvrdí, že spíš nic nemůžu, ale to jsou jen škarohlídské řeči.