Manažér papíren Adama tak vytočil, že úplně zapomněl natankovat a auto zdechlo na kraji vísky několik kilometrů před nájezdem na dálnici. Odtlačil ho mimo silnici a vydal se koupit někam benzín.
= S pumpou tady nemohl počítat a nechtěl otravovat žádného známého, aby pro něj přijel.
= Klika černě natřených vrátek v bělostné zdi povolila a on se ocitl na travnatém dvorku. Vyplašil hejno slepic a zaradoval se, neboť přímo před sebou uviděl v otevřené garáži auťák. Po dřevěném schodišti vyběhl na pavlač rozlehlé patrové budovy. Dveře ale nikdo neotevřel, tak zase sešel dolů a brankou v další zdi pronikl do ráje.
= Aspoň si tak nějak ráj kdysi představoval. Na mírné stráni pokryté téměř anglickým trávníkem rostly roztroušené jabloně a třešně. Blízko domu stál obrovský košatý dub jak z učebnice přírodopisu. V nejnižším koutě zahrady byl krb zabudovaný do zdi chránící kolem dokola usedlost od chaosu světa. Před krbem se nabízelo posezení na bílých zahradních křesílkách u dvou stolků pod slunečníky. A všude opojné ticho.
= Po jiskřivě bílém písku pěšinky se dostal kolem čtyř vzrostlých cypřišů a úhledných terasovitých záhonků se zeleninou na druhý konec zahrady a ohromeně zíral, že tam spatřil Evu. Skoro se nezměnila za těch bezmála dvacet let. Stejná dívčí postava, stejně dětsky naivní pohled, jen rysy v obličeji prozrazovaly, že už má na krku čtyřicítku, ale to spíš jen proto, že věděl, kolik jí je.
= Seděla v kraťasech na stoličce, mezi koleny svírala bílé tělo kachny, rukou jí tiskla zobák ke krku a krev proudící z rozšklebené rány na temeni kachní hlavy chytala do kameninové nádoby. Vedle mohutné lípy, která ležela nedaleko a smáčela obrovitou korunu v potůčku, vypadala Eva nicotná. Usmívala se na znamení, že Adama poznala.
= „Byla tu děsná vichřice průtrž mračen. Nevydržela to,“ kývla hlavou k lípě. „Vypadala zdravě, ale kmen měla už vyhnilej. Takovou bouřku jsem tady ještě nezažila. Víš, že jsem se i bála? A přece si vzpomínáš, že jsem měla déšť a bouřku vždycky ráda.“
= Rozpovídala se, jako by se viděli včera, jako by ji nepřekvapilo, že se tu objevil.
= „Ahoj, Evičko!“ pozdravil stále ještě překvapený.
= Pak se na sebe chvíli jen mlčky usmívali. Asi jí to přece jen vzalo, že mě najednou vidí před sebou, usoudil. Rozhlédl se po všech těch lískách, šeřících a malinících, jež rostly podél vysoké zdi a zase se podíval na mohutnou skácenou věkovitou lípu. Když Evu potkal poprvé, také se něco bortilo, lámalo a také šlo o krev, pomyslel si. Moc na to ale vzpomínat nechtěl, tak si radši v duchu zrekonstruoval pravděpodobný sled událostí při zhroucení stromu. Lípa podle všeho nejdřív dopadla na střechu příbytku pro kachny, zdemolovala ho a skulila se do potoka.
= „Kde se tu bereš?“ konečně zase promluvila.
= „Náhoda. Vlastně jsem přišel škemrat. Došel mi benzín, a tak hledám někoho, kdo by mi trochu prodal. Ale že tady najdu tebe, to by mě ani ve snu…“
= „Jo aha. Tak to musíš počkat, až se vrátí Olda, jako ten můj,“ nenechala ho dokončit větu. „S autama nechci mít nic společnýho. Tomu ale určitě rozumíš. Posaď se někam.“
= „Snad nejsi pověrčivá,“ díval se na ni stále ještě užasle.
= „Co ti na to mám říct,“ pokrčila rameny.
= „Ta vichřice musela bejt děsná, když sejmula takovýho obra,“ změnil radši téma.
= „A víš, že se zlomila jak párátko,“ odložila kachnu ke dvěma už zabitým. „Nejvíc mě štve, že roztřískala jejich boudu, takže to musíme všechno vyvraždit. Máme teď skoro celá vesnice úplný kachní orgie. Promiň,“ odběhla do ohrady.
= Ozvalo se zděšené kachní kejhání a za chvíli se Eva vrátila a v ruce držela za křídla dalšího zmítajícího se ptáka. Opět na stoličce odřízla velkým nožem kachně málem celou hlavu a nová rudá krev proudila do hrnce.
= „Když jich masakruješ víc najednou, tak se vyplatí krev chytat. Z jedný to nestojí za to,“ poučovala ho, jako by si nepamatovala, že jeho rodiče měli drůbeže plný dvůr, zatímco ona, holka z Prahy, tehdy pomalu nerozeznala kachnu od husy.
= Adam by si s ní tak chtěl povídat, na tolik věcí se zeptat, to by však musela přestat s tou vražednou činností a věnovat se jemu. Byla jí ale zaujatá, jen občas okomentovala, co právě dělala. Tak ji nechal, a přece jen zavzpomínal, jak to tenkrát bylo.
= Tehdy vyrazil z kasáren na vycházku na pivo. Ještě, než došel do hospody, ozvalo se na křižovatce skřípění brzd, výkřik přebíhající dívky a náraz jejího těla na kapotu. Štěstí, že byl na blízku, i když si už moc nevybavoval, jak se stalo, že už zanedlouho proudila jeho krev z žíly přímo do žíly zraněné dívky. Potom omdlel.
= Nejdřív měl radost jenom z toho, že si ho kvůli tomu nechali v nemocnici a on se mohl na dva dny vymanit z odporného vojenského života. Teprve později mu naplno došlo, že komusi pomohl zachránit život. Její rodiče ho zasypali sprškou díků a on je i Evu pak navštěvoval v jejich pražském bytě při opušťácích. Za Evou jezdil dál, i když se vrátil do civilu. Začal s ní chodit a zalíbil se mu i život ve velkém městě. Nastoupil proto do jedné z pražských papíren, i když duší byl stále venkovským klukem.
= Brzy se rozešli, protože Eva chtěla muže, který bude dělat kariéru, půjde si tvrdě za svým, vydělávat peníze, aby mohli jezdit po světě, protože po tom toužila nejvíc. Na to on ale v těch časech moc nebyl. Zhlédl se sice v městském životě, ale stačilo by mu mít práci, ženu, děti, zázemí, nikam se nehnat. Neprahl po úspěších, kvůli kterým by se asi musel i zaplést s tehdejším režimem víc, než bylo nezbytné.
= Navíc byl ještě pod vlivem zemité filozofie svého dědy. Říkával, že je jako strom, který když jednou zapustí kořeny, nelze ho už přesadit, že poroste, jak mu země dovolí a až přijde jeho čas, na tu zemi padne. Opakoval tohle jako papoušek Evě, když se přeli o společné budoucnosti. Bylo ironií, jak opačně vedly nakonec jejich skutečné cesty, jak teď poznal. Možná by se tomu nyní i zasmál, ale ta větrem sražená lípa v něm vyvolala nepříjemnou asociaci.
= „To už je dávno,“ řekl zničehonic nahlas. „Nikdy bych si nepomyslel, že tě jednou potkám na statku, jak morduješ drůbež. Z vesnice jsem přece já, a pokud vím, tak jsi určitě netoužila žít na venkově.“
= „No jo, ale to jsem ještě neznala Oldu. A věříš, že bych už neměnila?“
= „Věřím,“ rozhlédl se po zahradě. „Jak se ti podařilo sehnat takový panství?“
= „Olda to zdědil po babičce. Původně to byl zájezdní hostinec s hospodářstvím. Ale jeho babička po pětačtyřicátým zrušila živnost a tohle všechno jí zůstalo. Tam vepředu za tím dubem byl ještě taneční sál, ale už byl napůl rozbořenej, a tak ho Olda shodil úplně. Než se dal barák a zahrada dohromady, nadřel se jako kůň. Já mu samozřejmě pomáhala, ale ze začátku mi to moc nešlo. Pražská slečinka, jak bys tenkrát řekl. Ale pak mě to nějak chytlo a už jsme tady zůstali. A jak říkám, neměnila bych. Po sametové revoluci se Olda stal předsedou družstva vlastníků, které vzniklo z původního jézetdé.“
= V jejím hlase bylo tolik nadšení, až se jeho skeptická a k nedůvěře trénovaná mysl měla na pozoru. Nezdálo se mu však, že by Eva něco hrála. Proč taky. Nejspíš si jenom nedokázal ještě zkorigovat své vzpomínky na ni podle nového dojmu, který v něm právě vyvolávala.
= „A co ty, Adame, jak se ti vede?“ zeptala se, když stále jen mlčel.
= „Řeknu to takhle, stěžovat si nemá smysl a chválit nelze.“
= „Jen nevykládej. Co vůbec děláš?“
= „Z papíren jsem se dostal na Generální ředitelství průmyslu papíru a celulózy, a teď dělám pro Asociaci českého papírenského průmyslu a jezdím po jednáních v papírnách u nás i po světě.“
= „Nééé!“ vykřikla Eva. „A kde všude po světě? Povídej!?“
= „To je různý. Hlavně tedy Německo, pak Itálie, Švédsko, Francie, ale tady Amerika, Indie a tak podobně…“
= „No páni,“ vydechla obdivně.
= Koukl na korunu lípy. Sledoval, jak se listy zmítají v proudu potoka, který tekl přes Evinu zahradu.
= „Ale toho stromu je škoda,“ řekl.
= „Co se dá dělat. Ale Olda to během tejdne pořeže. Už to má domluvený tady se sousedem,“ hodila hlavou směrem ke stavení někde za jejich zdí, „že si z toho udělají desky a hranoly. Oni se teď baví tím, že vyřezávají ze dřeva všelijaký sošky a reliéfy. Je to docela pěkný. Já ti to pak ukážu,“ slibovala.
= Adam vycítil z jejího hlasu něhu, ale než stačil něco říct, pokračovala.
= „Vidíš. Vždycky jsem toužila cestovat, ale byla jsem ještě před devětaosmdesátým jen dvakrát v Drážďanech a jednou v Budapešti, a pak už nikde. „Tys ale udělal kariéru. A to bylo pořád řečí o stromu, kořenech a přesazování.“
= „Kariéru,“ smutně se usmál.
= „Nač ta skromnost? Ale nemysli si, já jsem cestování tak úplně nezatratila. Jednom bych ráda podívala aspoň do Paříže. Musí to bejt zážitek.“
= „Napoprvé je. Když jsi ale věčně v luftě, už ti to ani nepřijde. Já navíc nejezdím na výlety. Nedovedeš si představit, jaký jsou to nervy jednat s těmi dravci. Navenek jsou sice uhlazený, ale musíš bejt furt ve střehu a nevěřit nikomu a ničemu. Když něco vidíš na vlastní oči, musíš si na to šáhnout, a když si šáhneš, musíš si znovu vše prověřit. A život zatím utíká mezi prsty.“
= „Prosím tě, mluvíš jako nějakej dědek.“
= Červencové slunce zatím dorazilo do bodu, kdy se ještě nedá mluvit o západu, ale už také nebylo odpoledne, a jeho paprsky se pronikavě blyštěly v oknech a omítkách domků na stráni pod lesem, jako by chtělo dodat krajině ještě co nejvíc jasu, než ozáří druhou polokouli. Doléhal sem i šum lesa a vzdálené hlasy od řeky a zde na zahradě dýchal ze všeho klid. Adam si ten čas nazval sám pro sebe hodinou smíření.
= Přesunuli se s mrtvými kachnami ke krbu. Eva odešla do domu a vrátila se s vařící vodou. Spařila jednoho ptáka a mezi řečí ho škubala. Šeredné peří padalo do škopku a Adamovi připomnělo marné vzpomínky na dětství a domov. Marné, neboť neznamenaly skoro nic, jak si náhle uvědomil. Z pod peří vykouklo holé kachní tělo jako přítomnost.
= Evin manžel Olda odpovídal přesně představě, kterou si o něm z jejích poznámek udělal. Vrazil do vrátek, vysoký a hranatý, v montérkách, se širokým úsměvem. Za ním přiběhl asi desetiletý kluk.
= „Mami, můžu ti pomoct?“ žadonil.
= „Neumíš pozdravit,“ napomenul ho otec a kluk řekl dobrý den.
= „Tak to je můj muž a tohle náš Oldík,“ představila je Adamovi. „Máme ještě staršího Petra, ale ten chytá někde u řeky návnadu. Chystaj se ráno s Oldou na candáta.“
= „Šikovnej kluk,“ pochválil Adam syna a pocítil při pohledu na něj stesk.
= Adam, že jo,“ napřáhl k němu Olda pravici. „Promiň, že ti tykám, ale Eva mi o tobě tolik vyprávěla a pořád mi ukazovala fotky, že mi připadá, jako bych tě znal už dlouho.“
= „To tě ale muselo děsně štvát,“ řekl Adam.
= Oldík mu věnoval zvědavý pohled a vzdor k přání, že chce pomáhat se škubáním kachen, někam zmizel.
= „Proč by mě to mělo štvát? A teď konečně vidím naživo chlapa, kterej zachránil mojí ženě život.“
= „To už je dávno,“ tlumil Adam jeho nadšení. Oldovi nevěřil, protože jeho by na Oldově místě pořádně prudilo, kdyby mu manželka stále předhazovala jiného muže.
= Olda odběhl za barák a vrátil se s tlustou dřevěnou deskou, sekáčkem a nožem.
= „Já to jen vykuchám a potom si dáme slivovici,“ oznámil.
= „Nechci otravovat,“ řekl Adam. „Jel jsem kolem jen náhodou a zrovna tady mi došel benzín. Chtěl jsem někde poprosit, jestli by mi trochu neprodali a vůbec jsem netušil, že hned v prvním baráku najdu Evu.“
= „Jaký otravování? To by tak hrálo, abych tebe nechal jen tak odjet. Dáme slivku, Eva upeče kachnu, pokecám a ráno můžeš frčet, když na tom trváš.“
= Adam už nic nenamítal. Představa zbytku dne stráveného s Evou se mu koneckonců zamlouvala. Jen Olda by u toho nemusel být. Něčím mu vadil, i když netušil přesně čím. Sledoval ho, jak mistrně zbavuje kachny vnitřností, pozoroval Evu, jak škube posledního ptáka přivázaného za nohy k opěradlu židle a začal jim závidět.
= A možná to vůbec není tak, jak se to jeví. Třeba jí Olda zahýbá, nebo chlastá, nebo obojí, nebo ona podvádí jeho, nebo se z ní stala hádavá nesnesitelná ženská. Vzápětí se otřásl odporem, že za vším hledá to špatné, že všechno vidí černě.
= Od branky se blížil patrně jejich syn Petr s udicí a konvičkou. Olda si ho hned vzal stranou, Eva odešla péct kachnu a Adam u krbu osaměl s vyvrženými vnitřnostmi těchto vodních ptáků. Brzy se ale objevil Olda se slivovicí a skleničkami a oběma nalil.
= „Já alkohol nemůžu a kachnu taky ne,“ odmítl Adam.
= „To je blbost. A co jíš a piješ?“
= „Jogurty, zeleninu, vodu, mlíko.“
= „Kecy. Každá nemoc je zanedbanej chlast,“ řekl Olda a podal mu skleničku.
= Děsně silný alkohol pálil Adama v krku, otřásl jeho útrobami a do očí mu vehnal slzy.
= „Ta píše, co,“ kasal se Olda. „Švestky mám od souseda, ale kvas si dělám sám.“
= Večeřeli venku u krbu. Kluci se cpali, až měli boule za ušima. Dokonce i Adam si do kachního masíčka párkrát kousl, aby neurazil, i když věděl, že se brzy dostaví známý tlak, který vždy signalizoval přicházející pekelnou bolest. Na to ale nechtěl teď myslet. Po dlouhé době cítil přítomnost něčeho, pro co nenalézal vhodnější pojmenování než domov. Spokojenost, radost a klid tady dýchaly ze všeho, na co jen pohlédl.
= Když všichni dojedli, kluci odběhli někam si hrát. Olda chtěl ještě nalít slivovici, ale Eva mu řekla, ať ji nechá s Adamem a jde si třeba vyřezávat. Poslechl, ale při odchodu koukl na Adama tak zle, že kdyby pohled mohl vraždit, byl by už po smrti.
= „Tak to vybal, Adame. Proč jsi tady?“ spustila potom Eva, sotva osaměli.
= „Vždyť jsem to vysvětloval…“
= „Přestaň s těmi pohádkami, že jsi jel náhodou kolem a došel ti benzín.“
= „Fakticky.“
= „Adame, nech toho.“
= „Tak dobře. Mockrát jsem si říkal, že tě najdu a odvedu si tě k sobě, A teď se mi to konečně podařilo,“ lhal, když to chtěla slyšet.
= „Nekecej!“
= „A co mám tedy říkat, když nechceš slyšet pravdu ani lež?“
= „Nejde o to, co chci slyšet, Adame. Chci znát pravdu.“
= „Pravdu jsem ti řekl hned na začátku. Ale taky se tě na něco zeptám. Vysyp, co je za touhle tvou idylou? Předstíráš, že si tady žijete jako v ráji a ono to fakt jako ráj vypadá, ale je jasný, že Oldu nemiluješ, že nejsi šťastná.“
= „Měla bych ti teď říct, abys vypadl, ale musím se dověděl, proč jsi tady.“
= „Máš to tady moc pěkný. Pojď se projít a já ti to povím.“
= Souhlasila a vyšli do zahrady. Hustý trávník měl ve světle měsíce nafialovělou barvu. Došli ke kachní ohradě a opřeli se zadky o kmen padlé lípy. Položil svou dlaň na hřbet její ruky. Okamžitě ruku schovala.
= „Nech toho a povídej,“ přikázala.
= „Tak dobře,“ řekl už podruhé za sebou. „Víš, že jsem si vždycky přál mít jenom ženu a děti, práci, která by mě bavila a obyčejně žít. Krátce potom, co jsme se my dva rozešli, poznal jsem holku, kterou jsem si vzal. Brzy se ale ukázalo, že nemůže mít děti. Namlouval jsem si, že to nevadí a začal dělat kariéru. Dařilo se mi a po revoluci ještě víc, ale s ženou jsme se odcizovali, až jsme se rozvedli. Jezdil jsem po světě, a potom už najednou bylo na všechno pozdě…“
= „Na co bylo pozdě? Vždyť seš pořád ještě mladej chlap. Nevyšlo ti manželství. To je toho. Najdeš si jinou ženu. Budeš mít i ty děti.“
= „Myslím, že ne.“
= „Co jsou to sakra za řeči? Něco ti teď povím, ale nesmíš se mi smát. Oldovi bych to nikdy vyprávět nemohla.“
= „Nebudu se smát,“ slíbil.
= „Žiju tady jako v ráji, jak ty říkáš, ale to neznamená, že o věcech nepřemýšlím. Tady je na přemýšlení čas, a tak se mi občas zdá, že vím, co je důležité a co ne.“
= Podívala se na něj, co on na to, ale mlčel, a tak pokračovala.
= „To takhle jednou dozrávaly plody a skláněly svou tíhou větve stromů. Utrhla jsem si červené jablko a sedla si do trávy. Vedle mě rudě hořel šípkový keř. Podzimní slunce plálo a já si přála žít v době, kdy nebude záležet na tom, kdo to říká, ale co říká. Káně dlouho kroužila oblohou a mě napadlo, že jenom pták ví, proč opouští klec, když chce vzlétnout, a proč se do ní vrací, když je ohrožen.
= Je mrtev svět čistých a nedostupných idejí, ale s metafyzikou neumřela touha. Jde o to už v příběhu vyhnání z ráje, aby to, co mnozí pohřbili, vstalo z mrtvých. Je čas vášní a je čas provinění. Nastala doba, kdy už není možné utíkat a schovávat se za keř, Bůh nepotřebuje kumpána, chce mít partnera.“
= Adam užasle zíral do tmy, co to Eva povídá, ale nechtěl ji přerušovat.
= „Život je především starost a každý máme svůj příběh a utváříme ho také tím, jak mu rozumíme. Dějiny se dějí a my jsme při tom a nezávisle na nich děláme rozhodnutí. Na první pohled se zdá, že všichni zůstávají stejní, ale ve skutečnosti se všechno mění. Po silvestru nastane nové tisíciletí a my čekáme, co nám přinese. Nemá cenu se ohlížet zpátky, ale žít přítomností a s nadějí čekat, co přijde.“
= Eva zmlkla a Adam náhle nevěděl, jestli je to tatáž dívka, jíž kdysi pustil svou krev do žil, a tatáž žena, která ještě před nedávnem chladně podřezávala kachny. Bolest v jeho útrobách sílila a on tušil, že vzhledem ke své diagnóze nemůže spoléhat na naději ani na to, co přinese nové tisíciletí. Cítil pod rukama kůru lípy, o jejíž kmen se opíral a věděl dobře, že se rychle blíží doba, kdy se naplní přirovnání jeho života ke stromu, jenž padne na zem, ze které vyrůstá, až přijde jeho čas.
