Kdo potřebuje názorově rozdělenou společnost?

Říká se, že je společnost názorově rozdělena. Na jedné straně je prý skupina známá jako pražská kavárna, nově lepšolidé, jež je přesvědčena, že ona vidí svět správně a že druhá polovina společnosti jsou podle té první „omezenci“.

Vždycky, když něco podobného čtu nebo slyším, ptám se – cui bono? Komu prospívá, aby byla česká společnost takto chápána? Aby byla vnímána jako rozdělená jakousi barikádou na dva protichůdné tábory? Ale zkusme to. Je tu jeden tábor, jehož představiteli jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš a tvoří ho jejich bigotní příznivci. A proti němu stojí… Kdo vlastně? Neexistuje ani žádný představitel, kolem kterého by se mohli stoupenci semknout podobně jako kolem Zemana a Babiše. Takže tady něco nehraje. 

Jestliže tábor Zemana a Babiše činí zhruba 30-35 procent národa, pak zbytek je roztříštěn do nejrůznějších názorových směrů, skupin a individuálních postojů, jak je běžné v každé fungující demokracii. V tom případě by ale nebylo možné říkat, že je společnost názorově rozdělena na dvě části. Proto, aby to tvrdit šlo, je nutné si vytvořit domnělého „nepřítele“. Tím se svého času stala jakási „pražská kavárna“ a byla jím až donedávna. Výraz pražská kavárna sice pochází z dílny ODS, ale za svou jej přijal Miloš Zeman a rozšířil zejména pomocí svého mluvčího Jiřího Ovčáčka. V této chvíli už poněkud svítá, kdo potřebuje mít zemi rozdělenou na dva tábory.

Pojďme si však objasnit, co to je ta pražská kavárna. Dle Wikipedie to má být „pejorativní označení pro nejasně definovanou skupinu velkoměstských intelektuálů, kteří jsou veřejně aktivní a zajímají se o politiku. Má se jednat hlavně o dřívější voliče ODA a Unie svobody, kteří se snaží navazovat na politiku pravdy a lásky, již prosazoval Václav Havel. Výraz kavárna odkazuje na místa setkávání intelektuálů, přičemž Praha je chápána jako symbol velkoměsta s intelektuály odtrženými od reality běžných lidí.“ 

Miloš Zeman charakterizoval pražskou kavárnu v rozhovoru s Petrem Žantovským pro Parlamentní listy v červnu 2016 takto: „Je to skupina lidí, kteří jsou zklamáni osudem. To znamená lidí, kteří někdy něco byli, zastávali nějaké funkce, pak je ten osud vyplivl, takže dá se jim říkat bývalí – nikoli budoucí. No a tito lidé teskní po své dřívější slávě, pokud vůbec kdy nějakou měli, sepisují nějaké petice, jednu za druhou, a ty zanikají jako jepice. Nu, a když se někdy pokusili o volební boj, tak téměř vždycky prohráli. (...) Jinými slovy, jsou to frustrovaní lidé, kteří vydávají nejrůznější manifesty a jejich smůla je v tom, že tyto manifesty už nikdo – kromě spřátelených médií – nečte.“

Začátkem listopadu téhož roku k tomu dodal během návštěvy Moravskoslezského kraje: „Každý může vyjádřit svůj názor. Pouze pohrdám těmi lidmi, kteří se domnívají, že jejich názor je nadřazen. A to je právě to, čemu říkám pražská kavárna. Často, ne vždy, jsou to neúspěšní politici. Lidé, kteří odešli s ostudou z politiky – ať už to byl Jan Ruml, lžidoktor Jan Kalvoda. Proč zrovna ti mají být svědomím národa?“ 

Novinář Pavel Šafr vysvětlil ten pojem naopak takto: „Pražská (stejně jako brněnská, plzeňská, pardubická či ostravská) kavárna představuje ve zkratce všechny občany České republiky, kteří vykazují snahu po kritickém myšlení, čímž silně narušují stabilitu společnosti podle čínského vzoru...“  Různých definic by se dalo vyhledat mnoho, další vymyslet, ale i z těchto je zřejmé, že je „pražská kavárna“ pouhá nálepka k označování umělých nepřátel. Pro současného prezidenta je dozajista výhodnější vyvolávat dojem, že ho mnozí lidé kritizují, protože jsou zlí nepřátelé než připustit, že mu vytýkají jeho chyby, chování a kam se svým počínáním snaží směřovat republiku.

Každá nálepka se ale časem odloupne. S pražskou kavárnou se to začalo dít krátce po prezidentské volbě v roce 2018, kdy se ukázalo, že elektorát Jiřího Drahoše, který byl skoro stejně velký jako ten, co volil Miloše Zemana (2,7 proti 2,8 milionu), nemůže být tvořen skupinou frustrovaných lidí zklamaných osudem. Od té doby začal termín pražská kavárna zvolna upadat, až Miloš Zeman objevil a ve svém loňském vánočním poselství definoval výraz „lepšolidé“.

Lepšolidé jsou podle prezidenta „ti, kteří se považují za něco lepšího než my ostatní a kteří nám neustále radí, co máme dělat a kteří své názory považují za nadřazené názorům těch druhých“. Je to sice jen nová nálepka pro stále stejnou snahu označovat údajné nepřátele, ale mnohem elastičtější a lépe použitelná. Nepřítel už není pouze velkoměstský intelektuál poflakující se po kavárnách a odtržený o reality běžných lidí, ale každý, o kom náš běžný člověk usoudí, že se nad něj povyšuje či nadřazuje. 

Jak to musí krásně znít obyčejnému človíčkovi, který se dosud trápil tím, že neznamená nic a zřejmě ani znamenat nebude, že nemusí zoufat, neboť patří stejně jako prezident k těm ostatním, kteří mají zdravý rozum, nad něž se lepšolidé pouze bezdůvodně povyšují. Takový človíček může pak tvrdit a šířit jakoukoli pitomost či nehoráznost, a když mu někdo řekne, že je hloupý a omezený, nebo mu to i dokáže, človíček mu odpoví: to je můj názor a je rovnocenný jiným, mám na něj právo, a ty jsi lepšočlověk, který nadřazuje své názory nad moje, protože jsi frustrovaný a zklamaný osudem.

Vlastně se ani není co divit stoupencům prezidenta a premiéra. Miloš Zeman hlásá, že oni jsou ti normální lidé, kteří o sobě nemusí pochybovat, poskytuje jim tak psychologickou ochranu a slouží jim jako maják k orientaci v nepřehledném světě, který na ně bez ustání chrlí záplavu rozporuplných informací i dezinformací a protichůdných interpretací událostí a jevů. Andrej Babiš jim pak říká, že se nemusejí o nic starat, neboť on maká a zařídí, aby se měli líp. A on je přece miliardář, tedy dokázal zařídit, aby se měl dobře, proč mu tedy nevěřit.   

Po listopadu 1989 padl komunistický režim, který potlačoval svobodné vyjadřování názorů protivících se komunistické ideologii a nám spadla do klína svoboda slova a pluralita názorů. Dnes má každý právo na svůj názor, zaručuje to Listina základních práv a svobod. Co ale taková svoboda slova ve skutečnosti znamená? Tenkrát, na přechodu od totality k demokracii to vypadalo jasně. Jenže tehdy jsme měli jednu státní televizi, jeden státní rozhlas, zglajchšaltovaný tisk a neznali jsme internet. Proto jsme tak nějak předpokládali, že se vyložené hlouposti na veřejnost nedostanou.

To ale dnes neplatí. Nesmysly a blbosti se k nám valí, pravda a moudré myšlenky mezi nimi tonou, a kdo má furt rozpoznávat, co je co? Jistě, každý má právo mít na cokoli svůj názor. Toto právo však nezahrnuje, že veškeré názory mají také nárok na respekt, tedy úctu, a už vůbec ne, že každý názor musí být akceptovaný, tedy přijímaný. Proto je dobré vědět, že ti, kteří ostouzejí zdravé názory běžných lidí, jsou jen zkrachovalí zoufalci, kteří se nad ostatní povyšují, ať už se nazývají pražští kavárníci nebo lepšolidé. Myslím, že teď už je zřejmé, kdo potřebuje mít národ rozdělený na dva tábory.