Miloš Zeman byl prezidentem ČR zvolen demokraticky. Tím bylo učiněno demokracii zadost a do dalších voleb musí všichni držet hubu a krok. Asi tak lze vyjádřit nejčastější argument Zemanových zastánců na pozadí současného dění.
Co tím Zemanovi stoupenci říkají? Jenom tolik, že se pro ně demokracie kryje s volbami. Při nich se každý může svobodně „vyřádit“, voleb je u nás přehršel a kandidátů na výběr, což musí všem stačit. Když je ale někdo zvolen, už mu mají všichni dát pokoj a „klid na práci“, ať dotyčný dělá cokoli. Výraz „klid na práci“ jsem si vypůjčil od soudruha Husáka, neboť odpovídá normalizací z(de)formovaným představám o demokracii řady našich lidí, co přežívají a předávají se dál.
Stejného druhu jsou slova, která užil jistý zdejší bloger v perexu svého textu: „Samozvané elity národa se zase vyznamenaly. Nikým nevolené a zprofanované osobnosti pražské smetánky si dovolují kázat morálku občanům České republiky.“ V diskuzi bloger vysvětlil sice, že jiný úvod by čtenáře nevyprovokoval, nicméně obsah a dikce samotného článku se od perexu nelišily. Přesvědčit se lze tady: http://siemko.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=563275 Zarážející však je, jak moc tento text čtenáři ocenili, soudě aspoň podle karmy. V té souvislosti si říkám, že ti, co se hlásí k slovům v citovaném perexu a v celém článku, si jiného prezidenta než Miloše Zemana nezaslouží. Proč bych ho měl ale mlčky a bez kritiky akceptovat já a kdokoli další, kdo s těmi názory nesouhlasí?
Protesty proti počínání našeho prezidenta znamenají podle onoho blogera „lynč“, jak uvedl v titulku. To není jenom přehnané, ale přímo debilní vyjádření. Demokracie se neodehrává přece jen při volbách. Každý, koho volby vynesou na určitý post, získává právo vykonávat pouze svou funkci s kompetencemi, které jí přísluší. Nic víc. Prezident je hlava státu a jako taková má stát především reprezentovat. Není tvůrcem ani vnitřní ani zahraniční politiky a tím méně nějakým vládcem, neboť Česko je parlamentní a zastupitelskou demokracií. A kdokoli má právo veřejně projevit, když s činností v tomto případě prezidenta nesouhlasí. Kritizovat je přirozeným právem člověka v demokracii a stávka, protestní shromáždění, či demonstrace jsou legitimní nástroje nesouhlasu.
Připomenu teď, co také řekl o demokracii první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk 28. října 1928 v projevu k desátému výročí republiky: „Demokracie není pouze formou státní, nýbrž také methodou všeho veřejného a soukromého života, je názorem na život; podstata demokracie je shoda lidí, jejich mírné obcování, láska, lidskost. Úspěšná politika, domácí i zahraniční, uvědomělé politické vedení předpokládá souhlasnost občanů v hlavních názorech a v hlavním směru politického počínání. Stát není jen mechanismem, politika není jen dovednou správní a diplomatickou technikou, stát je spolčením občanů na rozumových a mravních základech...“
Když ale ona „souhlasnost občanů v hlavních názorech a v hlavním směru politického počínání“ není, je logické, že se to musí veřejně projevit. Má snad občan mlčet, vidí-li, že prezident třeba žene zemi do područí komunistické Číny? Asi by bylo pozdě, kdyby čekal na volby. Přinejmenším musí tady a teď „nahlas sdělit“, že je proti tomu. S bývalým prezidentem Václavem Klausem, kterým se zmíněný bloger také oháněl, jsem souhlasil, když odmítal, aby aktivistické organizace nahrazovaly volené orgány při rozhodování o jednotlivých otázkách řízení země, krajů, obcí. Ale v tom, co se nyní odehrálo a ještě stále děje, jde už o samotnou demokracii a základní orientaci státu. A oklešťovat demokracii a měnit základní orientaci státu nemá nikdo u nás právo, byť by byl prezident, premiér nebo předseda jedné či druhé komory parlamentu. Pokud by něco takového udělal parlament jako zákonodárný orgán, pak by to bylo buď už na revoluci, nebo na sklopení uší a trpné sledování, jak se u nás etabluje diktatura. Tak daleko však, aspoň doufám, ještě nejsme.
Každý u nás může tvrdit, že jsou někteří samozvané elity, nebo zprofanované osobnosti pražské smetánky, případně plzeňského podmáslí. K tomu ale, aby kdokoli mohl vyjádřit názor, uspořádat demonstraci nebo oslavu výročí vzniku republiky, v demokracii nemusí být nikým zvolený. Rovněž každý si v Česku ještě může dovolit kázat morálku, otázkou je, kdo bude jeho kázání poslouchat. Proč se nad tím ovšem pohoršovat? Sledoval jsem průběh oslavy 28. října na pražském Staroměstském náměstí na internetu, ale že by tam chtěl někdo někoho lynčovat, o tom nic nevím.
Poznámka, která nebude každému srozumitelná: Text blogera, který jsem zde tak trochu komentoval, je pro mě důkazem, že ne každý, kdo o sobě tvrdí, že je křesťan a rád cituje z Bible, je prost nenávisti a imunní vůči totalitnímu uvažování.
