Blogerka Kateřina Lhotská napsala půvabnou satiru „Práva lidojedů jsou pošlapávána“, v které zesměšňuje multikulturní a (politicky) korektní přehánění. Je to tak – přehánění všeho druhu působí napřed směšně, pak je nebezpečné.
Lhotská zakončila svůj text větami: „Ostatně každá revoluce, i ta multikulturní, požírá svoje děti. I když málokterá doslova...“ Až na to, že žádná multikulturní revoluce nikdy a nikde neproběhla, má samozřejmě pravdu. Jenže zde na blogu idnes.cz mají daleko největší ohlas články kritizující multikulturní přehánění. Je to trochu s podivem, neboť u nás máme historické zkušenosti spíš s nacionálním (nacistickým) přeháněním a migrační vlna k nám prakticky nedorazila. Zřejmě na to má vliv, že se dezinformačním proruským webům daří vnutit dost velké části veřejnosti do povědomí, že diktát Moskvy byl nahrazen diktátem Bruselu, za což je zase odpovědné normalizační smýšlení mnohých lidí v této zemi.
Tohle ale nemíním rozebírat, není to tématem textu, a budu se věnovat radši stravovacím návykům. Kanibalismus je v lidské společnosti okrajový jev, nicméně nastupuje vždy tam, kde mají lidé velký hlad a nemají dostatečný přísun masa. Tak španělští conquistadoři s ním byli konfrontováni v jinak vyspělé říši Inků – i tam měl původ v nedostatku masa, náboženské a ideové zdůvodnění bylo následné. Konečně člověk si dokáže zdůvodnit cokoli, pokud je postaven buď před nutnost, nebo touhu po moci, či před nezřízené chtění.
Jak je to to ale s jinými stravovacími návyky, zejména s tím, který tady visí ve vzduchu, a sice, že muslimové nejedí vepřové maso a prý třeba vyžadují, aby ve školních jídelnách, kam chodí jejich děti, nebyla jídla připravována z vepřového masa. Rezolutní odpověď – tak sem neměli lézt, když se nechtějí přizpůsobit našim zvyklostem, má sice pravdivý základ, mnoho však neřeší. Muslimové jsou zkrátka součástí Evropy, ať už se dostali na náš kontinent jakkoli a v dohledné době se to těžko radikálně změní. A přinutit někoho jíst něco, co se mu bytostně hnusí, anebo sedět vedle těch, kteří se tím cpou, sice lze, ale je to násilné řešení.
Mohu posloužit vlastním příkladem. Do svých deseti let jsem jiné potraviny než mléko, chléb a máslo nejedl buď vůbec, nebo s krajním odporem. Jakékoli přesvědčování, že je to dobré, zdravé… na mě neúčinkovalo. Když jsem potom měl ve školní jídelně sedět vedle těch, kteří žrali třeba segedínský guláš, čočku s vajíčkem natvrdo nebo „šunkofleky se salámem“, zvedal se mi žaludek z nich i z toho smradu. Na můj postoj však nikdo nebral tehdy ohled a nosil jsem domů poznámky typu – polévku nejí vůbec, příkrm téměř vůbec, v nichž učitelka zohledňovala, že jsem občas kousl třeba do bramboru.
Americký spisovatel Robert Fulghum psal v knize „Možná, možná ne“ o svém kamarádovi z Alžírska, který byl vychován v muslimském prostředí, žije v USA, islám nepraktikuje, ale nejí vepřové. Je pro něj prý nečisté, i když ví, že miliony lidí vepřové jedí a nic to s nimi nedělá. Aby Fulghumovi své pocity přiblížil, poslal mu jeho alžírský kamarád novinový článek, kde se psalo, že dvě stě tisíc obyvatel Tchaj-wanu denně pije svou vlastní moč. Prý působí proti nemocem, na posílení organismu a prodlužuje život. Dále pak autor uváděl různé příklady, které vypovídaly ve prospěch pití moči. Příběh zakončil takto: „Tak. Znamená to tedy, že začnu pít svou moč? Ani náhodou.“
Na psychické bariéry rozumové argumenty prostě neplatí. U nás jíme kdejaké maso, velmi zřídka však jíme třeba hmyz, anebo psy. Když se mělo konat mistrovství světa ve fotbalu v Jižní Koreji a v Japonsku, měli mnozí obavy, jestli tam nebudou hráče a hosty MS krmit psím masem. Četl jsem, jak na to reagoval jeden Korejec, že oni sice jedí psy, ale jateční, nikoli domácí mazlíčky. Na druhé straně prý nejedí koně, protože jsou to ušlechtilá zvířata, zatímco v Evropě se koňské maso běžně konzumuje. S těmi psy v Asii je to podobné jako tu nás třeba s králíky. Ty, co chováme v králíkárnách, žereme bez uzardění (i když si řada lidí stejně myslí, že jsou to beztak jen trochu lepší myši), když si ale koupíme zakrslého králíčka jako mazlíčka, těžko si z něj někdo pak udělá pečínku.
Ono je to vůbec zvláštní, jak lidé v různých částech světa učinili z některých zvířat svou potravu, chovají je často v otřesných podmínkách a bez skrupulí je masakrují, někdy přímo brutálním způsobem, aby je pak spořádali, zatímco nad jinými zvířaty se dojímají a chrání je. Nám třeba připadá zrůdné, jak někdo může pro potravu zabíjet tak inteligentní a krásné tvory, jako jsou třeba velryby. Ovšem prase je také dost inteligentní a otázka krásy je na jedné straně hodně subjektivní a na straně druhé podléhá módě a dobovému vkusu. Když se to tak vezme, mnozí lidé se chovají spíš jako prasata než jako velryby. Například jsem často slyšel, jak někdo říká – žereš jako prase, ale ještě nikdy – hltáš jako velryba.
P. s. Segedín už jím, ale musím si ho uvařit sám, v jídelně nebo v hospodě bych si ho ani náhodou neobjednal.
Odkaz na článek Kateřiny Lhotské: https://lhotska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=720877
