Jeho pekelný dýchavičný smích (povídka)

Pokud je člověk starý nebo přímo prastarý, může vyhlížet, jak chce a každému je to fuk. Jestliže chce ale podnikat, musí už trochu vypadat a chovat se kultivovaně.

     Ufo se objevilo 15. srpna hodinu před půlnocí. Minutu nehybně zářilo na koptu oblohy, jas pak zesílil a svítící útvar se začal zvolna pohybovat severozápadním směrem, ztrácet kurs, až zmizel z dohledu. Samozřejmě jsem svůj objev ihned oznámil místní hvězdárně a měli mě pochopitelně za blázna.
     Skočil jsem tedy do auta a za čtvrt hodiny byl na palouku u potoka, téměř dokonale ukrytém za keři a stromy. U zchátralého, rzí prožraného, omláceného létajícího talíře, co spíš připomínal opotřebovaný ešus, hořel ohýnek. Prastarý Ufon ve vyrudlých montérkách si na něm dělal večeři a jaksi smutně kýval tykadly. Nepokusil se změnit podobu, přemístit v čase a prostoru nebo anihilovat, jen uštvaně vzhlédl. Bylo mi ho líto a tak jsem mu nabídl cigaretu. Kouřili jsme, ani nevím jak dlouho. Nikdo nemluvil, jenom Ufon co chvíli nakukoval některým ze sedmi očí někam za svůj neidentifikovatelný látající prostředek k dopravě, nejspíš aby nás nikdo nepřekvapil ze zálohy. Ozval se až o tři cigarety později.
     „Tak to vidíte sám, mladej. Starý dobrý časy jsou ty tam. Jó, bejvaly jiný doby. Tehdy mi lidi dávali všelijaký jména - Ďábel, Anděl, Boží hněv a další a další. Víte, mladej, jsem tak trochu ješitněj a tak trochu pozér. Taky si potrpím na pompu," ďábelsky se zasmál. „Ale zkuste dneska dštít síru a oheň nebo rachotit hromem. Lidi si dneska ničeho nevážej, z ničeho nemaj strach a jsou nechutně věcný. Mnohý dokonce ani nevěří, že existuju. Darmo mluvit," zakončil svůj hořký monolog a mávl tykadlem tak překvapivě prudce, až jsem se polekal, že si ho zlomí.
     „No, ale pořád jste ještě Jura," chtěl jsem ho potěšit.
     Měl jsem radost a byl pyšný na to, že právě mně se dostalo té cti jako prvnímu navázat kontakt s mimozemskou civilizací.
     „Proč jste si vybral právě mě jako zástupce lidstva, který vás mohl spatřit?" zeptal jsem se s neskrývanou hrdostí.
     „Ale kuš, mladej," odvětil skoro zděšeně. „Mě už vidělo lidí! Jenže jim nikdo nevěřil. Ale vás jsem chtěl o něco požádat. Jste přece redaktor, máte styky."
     „A co by to jako mělo být?" ptal jsem se nejistě.
     Nezaskočilo mě, že ví, kdo jsem. Je to přece Ufon a k tomu starý a kosmem protřelý.
     „Víte, mladej, mě původně poslali do těhletěch zapomenutejch končin vesmíru, jak vy tomu říkáte, za trest. Ale už na mě zapomněli. Tak bych se rád poohlédl po nějaký klidnější existenci. Moc toho už nezvládnu. Ale přece sem tam něco pospravím, zaflikuju. Dělám to teď načerno, pochopitelně, ale mít furt oplétačky s úřadama..., však to znáte sám. Poslyšte mladej, ale ty cigára jsou hromsky dobrý."
     „Lucky Strike," vysvětlil jsem.
     „Panečku!" řekl uznale.
     „Jo, takhle to myslíte," konečně jsem se vzpamatoval. „Ale moment, nic není zadarmo," oznámil jsem pevně.
     „Chápu," zamžikal tykadly a hromově a dýchavičně se zasmál, až se po zrcadlové hladině potůčku rozběhly vlnky, i když byla vzdálená nejméně dvacet metrů.
     Chtěl jsem vzít vyděšeně roha, ale Ufon se uklidnil a potom mi dokonale spravil brzdy toho mého postaršího Mégana a krom toho seřídil i předstih, reflektory, geometrii náprav, provedl veškerou možnou diagnostiku...
     Sehnat pro něj živnost pro mě nepředstavuje nic složitého. A Ufon je šikovný a když se hodí trochu do fazóny, aby nevyčníval a nebude se takhle příšerně chechtat, snadno se drobným správkárenstvím uživí a berňák není také těžké ošulit o daně. Zbývá už jen vyřešit, jak vysvětlit živnostenskému úřadu, pro koho že chci ten živnosťák...