V následujícím textu volně přemítám nad tématy nastolenými blogem Jiřího Turnera „Ještě nedávno byli ti, co pomáhají uprchlíkům, nazýváni pomatenými vítači“ a diskusí pod ním. Nejde však o polemiku ani navazující článek.
Vyjdu z toho, že pan Turner připomněl dobu, kdy se u nás projevoval značný odpor proti přijímání uprchlíků z Blízkého a Středního východu a z Afriky, kteří k nám nota bene téměř nepřicházeli, a srovnal ji se současným solidárním „nadšením“ pomáhat válečným uprchlíkům z těžce zkoušené Ukrajiny, kterou brutálně napadlo putinovské Rusko. Jiří Turner uvedl také, že není principiální rozdíl mezi uprchlíkem z Ukrajiny a z jiné země, kde také probíhá konflikt.
To si tedy pan Turner dal. V diskusi se objevila řada příspěvků, jejichž autoři oponovali tím, že je „do očí bijící“ rozdíl mezi uprchlíky z Blízkého a Středního východu a z Afriky, odkud přicházeli hlavně muži, kteří měli být doma a bojovat za svou vlast, a nynějšími z Ukrajiny, odkud přicházejí většinou ženy a děti. Další tvrdili, že není téměř žádná možnost asimilace muslimů, Arabů a Afričanů, nebo mezinárodními úmluvami, že uprchlíky má přijímat nejbližší bezpečná země…
Napřed k slovu asimilace, jež znamená přizpůsobení, splynutí, tedy proces, kdy minoritní skupina postupně přejímá zvyky a postoje majoritní společnosti. Chce-li někdo pocházející z menšiny žijící v Česku splynout s majoritní populací, je to jistě jeho věc, ale vynucovat si jakousi asimilaci je nezákonné a absurdní už vzhledem k zákonu č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin. Zbytek argumentů proti obsahu Turnerova článku vyhlíží zdánlivě logicky, ale ve skutečnosti se jedná o racionalizaci různých předsudků a schématického uvažování.
Uvedu příklad za všechny. Velmi častý argument odpůrců přijímání muslimských, afrických a arabských uprchlíků a poskytování jim pomoci vypadá zhruba takto: „Je obrovský rozdíl mezi zdatným a zdravým mužem (v Adidas dresu a iPhonem v ruce), který lže o svém původu i věku, aby se dostal k sociálním dávkám a ženou s dětmi, která umí prokázat, že opravdu utíká před následky války.“ Tento argument působí logicky a může být i pravdivý, a přesto se jedná o racionalizaci předsudků.
Kdo takto argumentuje, nemůže vědět, zda konkrétní muž tmavší pleti (třeba muslim) „v Adidas dresu a iPhonem v ruce“ je zdravý a zdatný a byť lže, jestli opravdu neutíká před válkou a ohrožením a potřebuje tudíž pomoci, neboť však má argumentující předsudky vůči muslimům obecně, situace v muslimově domovině ho nijak zvlášť nepálí a pomáhat mu nechce v žádném případě, svůj postoj racionalizuje a učiní morálním tím, že muslimovi žádajícímu o azyl a pomoc přisoudí zištné a podvodné motivy, a i když může mít pravdu a dokonce může i své racionalizaci věřit, skutečným důvodem odmítání azylu a pomoci jsou předsudky vůči muslimům.
To ukrajinská matka s dětmi, jež prchá před válkou, která je „nadohled“ a potenciálně ohrožuje i naši zemi, je něco jiného, tudíž nastoupí také jiná racionalizace, proč jí pomoci. Ženy a děti si obecně zasluhují ochranu, Ukrajinci jsou nám kulturně blízcí, jsou obecně pracovití, takže nežádají jen o sociální dávky, nýbrž chtějí pracovat, ostatně jich tu spousta už žije a pracuje bez větších problémů, a jejich začlenění do společnosti nic nepřekáží, je zcela namístě jim pomáhat. Tím spíš, když se v očích té matky zračí upřímná vděčnost, a nikoli arogance a klam jako v očích muslima.
Je ale otázka, co se stane, až opadne prvotní nadšení ze solidarity a pomáhání a vyprchá i počáteční ukrajinská vděčnost. Nejspíš se dostaví frustrace z toho, že se mezi námi bude pohybovat příliš mnoho Ukrajinek a Ukrajinců, že většinou nepůsobí tak zbědovaně, jak by se na válečné uprchlíky slušelo, že si ne všichni a všechny najdou dostatečně rychle práci a budou tudíž nadále žít z podpor, a tedy na úkor našich vlastních potřebných a že vůbec budou tak či onak zabírat to, co jsme si vytvořili, a tedy to patří nám.
Kromě toho se ukáže, že ne každá Ukrajinka, a ne každý Ukrajinec je veskrze sympatický, čestný, poctivý, pracovitý, srdečný a dostatečně vděčný. S tím se vrátí – a to v daleko větší míře – stížnosti na chování Ukrajinců mířící už dříve vůči těm, kteří tu před válkou na Ukrajině pracovali a bydleli v ubytovnách. A sice, že každý večer a každou noc pijí, řvou, kouří a hází vajgly z oken, zatímco naši slušní občané se nevyspí, neboť je ruší cigaretový dým a hluk, takže chodí do práce neodpočatí ulicemi, kde je nehorázný binec.
Tak jako dosud nebude nic pomáhat vysvětlení, že jsou i Ukrajinci frustrovaní z toho, že se nacházejí v nestandardní situaci a těžko lze čekat, že si chlapi namačkaní v ubytovnách v malých pokojích na palandách budou po večerech číst verše Anastasie Dmytrukovové, Ivana Franka či Tarase Ševčenka. K tomu přibydou specifické „ženské a dětské“ problémy plynoucí z toho, že se nacházejí v provizorní situaci (jako dosud ukrajinští dělnici), a náhle se už nebude jevit jako taková výhoda, že k nám přišly hlavně ženy s dětmi.
Nechci také domýšlet, jak budou někteří naši lidé reagovat, až třeba zjistí, že některé Ukrajinky s dětmi neutekly přímo před válkou, ale třeba ze Zakarpatské Ukrajiny, kde válka není. Mnohým také už možná nebude připadat, že jsou nám Ukrajinky a Ukrajinci až tak kulturně blízcí, zkrátka se opět rozbují předsudky, které dosud stále překrývá solidární entuziasmus.
Jelikož si upřímně přeji, aby nic z toho nenastalo a soužití s nově příchozími Ukrajinkami, Ukrajinci a jejich dětmi v českých městech a obcích bylo, když ne rovnou harmonické, tak aspoň bezproblémové, nebudu už rozebírat vysloveně negativní až kriminální jevy, které se už nyní objevují, jako že na hranicích vykutálení podnikavci nabízejí Ukrajinkám a Ukrajincům za horentní částky převozy do vnitrozemí, nebo že se rozbíhá sexuální byznys s ukrajinskými děvčaty, nebo že další chytráci budou při hledání práce a zaměstnávání Ukrajinek a Ukrajinců těžit z jejich neznalosti situace a poměrů.
Jak už jsem uvedl, rád bych, abychom se všem těmto potížím vyhnuli. Jenže nejspíš až čas ukáže, zda je opravdu takový faktický rozdíl, jestli se jedná o muslimského uprchlíka, či o ukrajinskou uprchlici, nebo jestli problém není spíš v přístupu mnohých českých lidí, který je motivovaný jejich předsudky.
