Jistý čtenář jednoho mého textu zde na blogu (aspoň si myslím, že to byl čtenář, protože předpokládám, že můj text přečetl, když na něj reagoval) si položil otázku – co že to blog vlastně je? Velmi případná řečnická otázka.
Dotyčný napsal: „Podle mě je to takový široký Hyde Park, kde si každý může stoupnout na tu pomyslnou stoličko a říkat kolem jdoucím, co ho napadne. Každý by měl ale unést to, že někdo se zastaví a vyslechne ho, jiný mu třeba řekne že je »vůl« a je to. Jako problém dnešní doby považuji to, že někteří si právo říct svůj názor vykládají jako povinnost těch druhých můj názor akceptovat a dále pocit (jako důsledek jakési korektnosti), že každý názor má stejnou hodnotu. Nemá.“ Předkládám jeho slova, jak je poskládal, i s nějakými těmi drobnými chybami.
Nečiním tak ve snaze toho muže jakkoli dehonestovat, ale je to důležité pro to, co chci teď napsat. Blog idnes.cz, jak ho chápu já, samozřejmě plní do jisté míry funkci jakéhosi Hyde Parku, tedy kolbiště, kde si může každý říkat, co chce. Ale právě jen do jisté míry. Známý »Kout řečníků« (Speakers´ Corner) v londýnském Hyde Parku slouží přece k tomu, aby si tam každý laik mohl vyzkoušet, zda jeho projev je dost razantní, jak obratně a s jakou dikcí umí prezentovat svá slova, zda dokáže svou řečí magnetizovat a elektrizovat obecenstvo. Na obsahu vystoupení přitom záleží až v druhé řadě. Je to tedy jednoznačně aréna umění řečnického. Blog idnes.cz je ale jevištěm schopností literárních (literaturu v tomto případě chápu coby jakýkoli psaný projev), což akcentuje poněkud jiné schopnosti. Osobně jsem si vyzkoušel, jaký je rozdíl mezi mluveným a psaným projevem, když jsem kdysi přispíval do rozhlasového zpravodajství. To je však záležitost spíš technického rázu, i když podstatná.
Na blogu, jako Hyde Parku, by mělo tedy analogicky záležet na stylistických dovednostech autorů textů a v neposlední řadě na gramaticky správném psaní. Mělo by, ale neplatí to tak docela. Odlišnost proti londýnskému Koutu řečníků tkví v tom, že tam řečník upoutá zájem kolemjdoucích pouze a jen svým výrazným a obratným projevem, nemůže například stále avizovat téma svého vystoupení, zatímco zde na blogu si čtenáři vybírají především podle titulků a podle perexu. Témata, co právě „letí“, mají tak už dopředu zajištěn větší zájem. A dále jsou tu takzvaná klíčová slova, jež lákají pozornost (například Zeman, islám, cenzura, sluníčkáři, náckové a podobná). Když ve vlastním textu navíc autor prezentuje názory, co konvenují většině a dostatečně agresivně, vztekle až hystericky, už potom málo záleží na tom, že své myšlenky formuluje třeba jako troglodyt a s pravopisnými znalostmi žáka třetí třídy obecné školy.
Chápete už ten rozdíl? Ve skutečném Hyde Parku nikdo špatným řečněním ohlas nezíská, jenže ve zdejším Hyde Parku špatným psaním zaujmout může a také se to děje. Nestěžuji si, jen konstatuji. A je tu i další rozdíl. Zdejší blog je členěn do mnoha rubrik, takže kromě politických názorů ve formě glos, poznámek a komentářů a rovněž stanovisek k aktuálním tématům, se tady objevují například reportáže z cest, lyrická líčení, vzpomínky, medailony, připomínky výročí, fejetony, odborná pojednání, básně, povídky, texty vztahující se k jistým místům atd. Tím se stává blog idnes.cz daleko širší a členitější platformou než znamená pouhá názorová aréna.
A ještě jeden fakt jsem vypozoroval. Napíšu-li třeba o kauze článků Ferdinanda Peroutky, které údajně glorifikují nacismus, strhne se pod mým textem bouřlivá diskuze s početnými aktéry, neboť každý se cítí být povolán se k tomu zasvěceně vyjadřovat. Když ale zplodím básničku nebo povídku, většinou to pár lidí v diskuzi kvituje, aby však někdo podal nějaký kritický rozbor takových textů, kde by mi třeba vytkl chyby, to jsem ještě nezažil. Vlastně je to stejné, jakože kdekdo ví, jak zařídit správné politické směřování a prosperitu naší země, ale na ingerence do problémů matematiky nebo jaderné fyziky si troufne málokdo.
