Tak vám nevím, nemůžu se rozhodnout, váhám, tápu, jsem na pochybách, ale poněkud u mě převažuje dojem, že se blogerka-češtinářka Veronika Valíková jednoho krásného dne z toho svého Jaromíra Nohavici dočista zblázní.
Veronika Valíková napsala blog „Jasná stanoviska“ (zde), ve kterém tvrdí, že „přichází doba jasných stanovisek a gest“. To tedy nevím, po mně nikdo žádná jasná stanoviska nechce, ale je možné, že po Veronice Valíkové skutečně někdo taková stanoviska chce. Třeba vedení školy, kde učí, jestli hodlá nadále valit studentům do hlav písně Jaromíra Nohavici? Těžko říct. Má ovšem pravdu v tom smyslu, že vyjadřuje-li se kdokoli k válce na Ukrajině, kterou Putinovo Rusko přepadlo a nelítostně ji ničí a zabíjí civilní obyvatelstvo, měla by být jeho stanoviska jasná, protože kličkování a lavírování se rovná podpoře agresorovi. Tak to zkrátka ve válce je – kdo s koho.
Chápu ale, že paní Valíková svým blogem přispěchala na pomoc hlavně Jaromíru Nohavicovi, po němž někteří chtějí, aby se jasně vyjádřil nejen k válce na Ukrajině, ale i k Vladimirovi Putinovi a hodil mu k nohám Puškinovu medaili, kterou si od něj slavnostně a hrdě dříve přebral. Co ale chápu méně, je, že se paní Valíkové dělá z jasných stanovisek nevolno mimo jiné proto, že jí v uších zní verše z Krylovy Demokracie: „Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí / zaujímáme postoje, místo abychom stáli“. Nechápu hlavně to, proč se ohání Krylem, na kterého právě Nohavica donášel.
Je zvláštní shoda náhod, že Kryl zazpíval poprvé píseň Demokracie zhruba dva měsíce před tím, než jsem s ním po jednom koncertě poprvé a naposledy dělal rozhovor a já jsem se ho zrovna na slova písně „zaujímáme postoje, místo abychom stáli“ zeptal, neboť jsem jim moc nerozuměl. Totiž jeden moudrý člověk mi kdysi poradil – když jsi blbej, tak se ptej. Od té doby jsem se ptal často. A tak jsem se Kryla mimo rozhovor otázal, co je zlého na zaujetí postoje, když jej člověk musí zaujmout, aby mohl stát? Odpověděl něco v tom smyslu, že si má člověk stát na svém, a ne zaujímat vždy takový postoj, jaký se po něm chce.
Vida, hned mi ukázal, že jsem skutečně blbej. To ale nechám teď stranou, protože chci říct, že Karel Kryl jistě mohl takové verše zpívat. Co ale mají společného s Jaromírem Nohavicou, když ten svého času v jednom postoji zpíval publiku a v jiném zase zpíval estébákům? A když pak StB jako by zmizela v propadlišti dějin, začal ostravský bard přijímat metály od mocných. A je tu další shoda náhod, protože jsem se Karla Kryla ptal nejen na písničky, ale právě i na ty metály. Bylo to takto:
Při koncertě jste řekl, že nyní málo píšete. Je to pravda? KK: „Píšu málo písniček, protože se mi forma písničky, řekněme, vypařila. Písnička potřebuje černobílé téma. Čím je však člověk starší, tím je ukecanější. Vlastně není ani tak ukecaný, jako že vidí věci ve strašné spoustě velice jemně roztříděných šedí a potřebuje proto daleko větší prostor na to, aby o něčem vypověděl. Jelikož ví o věcech čím dál víc, chce-li se dovědět, zabíhá téma do širokých rozměrů. Písnička je jednoduchá záležitost.“ Možná už ani doba není tak černobílá... KK: „Doba je černobílá zcela. Když poslouchám pana Klause, jak říká, ...každý rozumný člověk přece ví, že..., znamená to, že když neví, tak je nerozumný. To je prostě jasné.“
Dnes je doba opět černobílá, dokonce černobílejší než kdy před tím a možná si skutečně žádá i jasnější stanoviska, do kterých se ovšem některým lidem nechce. Projevuje se to i ve vztahu k metálům a k těm, kdo je předávají. V rozhovoru s Karlem Krylem jsme se k metálům dostali, když řekl, že své 49. narozeniny dodatečně oslaví s olašskými cikány a padesátku oslaví sólo. Té se bohužel a k velké lítosti tak mnohých z nás už nedožil.
KK: „Uteču odtud, aby mi náhodou nedali nějaký metál.“ To by se vám stát mohlo. KK: „Doufám, že ne. Do té doby si to už tak poseru, že mi nikdo žádný nedá. A když, tak post hume.“ Takže metály neberete? KK: „Neříkám, že neberu, ale musel by mi ho udělit někdo, koho si vážím. Třeba pan Peroutka. A stačilo by, kdyby řekl – je to dobrý, pane Kryle!“
To je tedy slovo do pranice – ale musel by mi ho udělit někdo, koho si vážím. Dnes, po letech už na tom tolik nezáleží, kdo metál uděluje, tedy aspoň některým na tom tak nezáleží. Tohle však byla vsuvka, ale náš rozhovor tehdy pokračoval dál:
A od koho z živých byste bral metál? KK: „Metál ne, ale uznání. Dneska jich byl plný sál. To jsou mé metály, pane. Takových lidí je moc. Jsou schovaní. Nikdo o nich neví, o těch slušných lidech. Když vidím, že mě zase nevysílají v rádiu, tak se opět pomaličku vracím k slušným lidem...“
Karlu Krylovi se to tehdy v létě roku 1993 tak jevilo. Nyní by se však už slušní lidé neměli schovávat, aby se o nich vědělo, na čí straně stojí. A to nejde jinak, než že to vyjádří jasně. Nikdo k tomu nikoho ale nenutí, co mám aspoň povědomost. To jen komusi, třeba paní Valíkové zní v uších výzvy: zaujměte jasná stanoviska. Proč asi? Myslím, že to ona sama dobře ví, a aby to přehlušila, straší návratem komunistických učebnic historie a literatury, totalitních médií, dělnické třídy, jediné strany a všech pokrokových občanů. To se pak není co divit, že jí takový eintopf dělá zle.
