Jaká je cena svobody slova?

Svoboda slova má být pro všechny, respektive pro každého. Takto také téměř všichni soudí a zní to zcela oprávněně a logicky. Ostatně, kdo a proč by měl komukoli a jakkoli omezovat či zamezovat projevit mínění?

Ve skutečnosti nic na světě není pro všechny, ani jídlo, ani voda, ač obojí všichni potřebují k přežití. Bylo by vůbec zajímavé vědět, volá-li někdo po dostupnosti čehokoli pro všechny, koho má na mysli. Jestli „také“ – bezdomovce u popelnice, trvale ležícího klienta domova pro seniory, Polynésana na katamaránu, Inuitu se psím spřežením, nebo i obyvatele španělské vesnice vysoko v horách?

Svoboda slova je prý natolik cenná, že se vyplatí strpět i to, že otevírá dveře šíření blábolů, pomluv, sprostotě a podobně, dodal bych ještě lží a dezinformací. Svoboda slova má velkou hodnotu. Jde ale o to, zda ji konkrétní lidé umějí a mohou využít. Jestli svobodu slova tedy vůbec potřebují. Avšak fakt, že někdo svobodu slova nevyužívá, a tedy vlastně nepotřebuje, nezakládá důvod mu ji omezovat.

V teoretické rovině a v malých rozměrech je tohle jasné. Ale v globálním měřítku? Kdysi jsem měl příležitost vyžebrat si na skvělém kreslíři Vladimíru Jiránkovi originální obrázek, který věnoval pouze mně. Nakreslil mi skupinku tří vědců u stolu, na němž leželo kouřící hovno. Jiránek k tomu připsal: „A teď si to, soudruzi, představte v globálním měřítku.“ Text ke karikatuře odkazuje i na dobu vzniku obrázku, což je symbolické, neboť tehdy svobodu slova komunistický režim významně omezoval.

Aby však byla svoboda slova opravdu takovou hodnotou, za jakou se obecně považuje, je důležitý poměr mezi hodnotnými a potřebnými informacemi i myšlenkami na jedné straně, a na straně druhé bláboly, pomluvami, sprosťárnami, lžemi a dezinformacemi. Už kdysi jako redaktor a editor místních novin jsem i v malém měřítku viděl, kolik balastu se dralo o to, aby mohlo být svobodně publikováno.

Tehdy ale existovaly technické a finanční limity, které bránily, abychom mohli zveřejňovat kdejakou hovadinu. Dnes podobná omezení zvlášť v elektronických médiích v podstatě padla, ale tím přece balast nepřestává být balastem. Vždyť také většina z toho, co se jeví dnes jako důležité a přínosné, má jen efemérní život a brzy se ukáže coby bezvýznamné, nebo se ztratí v přívalu nesmyslů a zbytečností, které už nyní, kdy jakási regulace funguje, převažují.

Pokud se však zcela uvolní stavidla, lze si snadno v globálním měřítku představit, že bude celý veřejný prostor doslova zasypán informačními fekáliemi. I kdybych si odmyslel škody, které dovedou napáchat pomluvy, lži a dezinformace, tak jen bláboly, urážky a sprosťárny veřejnost nepochybně negativně ovlivní. Už v současnosti lze jasně pozorovat podstatné zhrubnutí společnosti. Co ještě nedávno bylo nemyslitelné, nebo co šokovalo, toho si dnes nikdo pomalu nevšimne. Jak dlouho bude za takových okolností trvat, než člověk obklopen informačním hnusem začne emočně strádat a úplně otupí?

Zastánci absolutní svobody slova rádi přirovnávají argumentaci těch, kteří chtějí určitou regulaci zachovat, například k té, jež užívali komunističtí ideologové vůči disidentům a oponentům tehdejšího režimu. Disidenti tehdy ale volali (mimo jiné) po svobodné výměně názorů, nikoli po svobodě vzájemně po sobě metat sračky. Možná byli naivní, protože netušili, k čemu může dojít. Možná jsem naivní také já, neboť si stále myslím, že svobodě slova by neměly být kladeny překážky. Avšak to, co se děje nyní na poli výměny informací a názorů, se mi vůbec nelíbí, ale bohužel nevím, co s tím dělat.