Jak z pana Meduly divné řeči vypluly (polemika)

Jistý Jiří Medula, který se údajně snaží zprava o nestrannost, se zde obul do filmového režiséra Jiřího Stracha, jenž prý po masivní kritice zrušil účast na jakémsi vlasteneckém setkání v Příčovech.

Jiří Medula je celý říčný z toho, že výborný režisér Jiří Strach nakonec odmítl účast na jakémsi „vlasteneckém“ setkání v zámecké zahradě v Příčovech. Jiří Strach je známý vedle režijních počinů svými poněkud kontroverzními politickými postoji. Pan Medula však jeho postoje charakterizoval jako trefné kritické komentáře k současné společenské situaci a staronovým praktikám, které zavádí současný režim. Strach byl podle Meduly vnímán jako jedna z mála bílých vran mezi umělci, kterou nelze „koupit“ rolemi a nejrůznějšími zakázkami za mlčení nebo loajalitu. Otázka je, kým byl tak vnímán?

Jiří Medula nyní se zjevným zklamáním konstatoval, že Jiří Strach přehodnocením své účasti v Příčovech „odvolal“ a kál se po domluvě „svaté inkvizice“. To jsou tedy výrazy. Ve skutečnosti Jiří Strach mohl a může dělat a říkat, co chce, mohl a může se účastnit, čeho chce, ale jeho slova a činy mají jako u všech známých lidí ve veřejnosti odezvu, a to pozitivní i negativní. Konečně každý si může vybrat, jaké řeči chce slyšet a číst a co chce vidět. Zřejmě ale Strach usoudil, že odpor proti jeho účasti a řečnění na kdovíjakém „vlasteneckém“ setkání je příliš silný a mohl by poškodit či snížit efekt z jeho uměleckého snažení. Totiž, že si pseudovlasteneckým šaškováním na nějakém srazu nevydělá ani na slanou vodu.

Ovšem Jiří Medula, jako každý nebojácný vlastenec a svobodomyslný bojovník proti současnému režimu, který ale fakticky může hlásat, co mu libo, aniž by mu za to cokoli hrozilo, to vidí jinak. Podle Meduly u Stracha nejde jen o samotný fakt zrušení účasti, ale smutný je především průběh jeho „prozření“ a uváděné „důvody“ neúčasti. Medula o Strachovi dále píše, že po zveřejnění jeho letošní účasti byl kontaktován věrozvěsty jediné pravdy a selektivní lásky a svou účast zrušil s odůvodněním, že neměl dostatek relevantních informací.

Opravdu netuším, kdo jsou věrozvěsti „jediné pravdy“, ani co ta „jediná pravda“ je a co je to „selektivní láska“, ale všímám si, že se Jiří Medula veřejně a bez obav snaží tvrdit, že je Strach (a možná i Medula sám) někým omezován. Faktem zůstává, že pravda jako shoda tvrzení se skutečností je pouze jedna, avšak každý ji nazírá svou perspektivou ze svého úhlu pohledu. Takže Strach, Medula a kdokoli jiný může říkat a psát, co chce, ale lidem jeho druhu to nestačí. Pan Medula by zjevně chtěl, aby s názory, které buď sám hlásá nebo mu konvenují, také všichni souhlasili, aby je nikdo nekritizoval a aby mu je publikovali všude, kde si zamane. Hlavně tedy v takzvaném mainstreamu, neboť si uvědomuje, že třeba tady na blogu to není to pravé ořechové…

Jiří Medula se pak ve zdejším článku pana Stracha ptá: Opravdu cítíte neodbytnou potřebu distancovat se od osobností jakými bezesporu jsou prof. Petr Drulák, Mgr. Michal Semín, legenda Jaromír Nohavica, MUDr. Marek Obrtel, novinář Petr Žantovský, právník JUDr. Zdeněk Koudelka, publicista Benjamin Kuras, herec Ivan Vyskočil, sociolog PhDr. Petr Hampl, politik Jaroslav Foldyna, bývalý policejní prezident Stanislav Novotný, publicista Petr Hájek, spisovatelka Lenka Procházková, MUDr. Ivan David, bloger Ladislav Větvička a mnoha dalších, kteří se v minulosti účastnili nebo se letos zúčastní společenského setkání v Příčovech?

Omlouvám se, že jsem panu Medulovi opravil tituly jeho oblíbenců, protože evidentně neví, jak se tituly píší. Zároveň se ale „obávám“, že mu Jiří Strach neodpoví. Učiním to tedy já, nikoli však za Stracha (nikdy se nevyjadřuji za někoho), ale sám za sebe. A to výrokem francouzského filozofa Françoise Marie Aroueta řečeného Voltaire, který se ale v jeho dochovaných písemnostech nevyskytuje: „Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit, abyste je říkat mohl.“ Jasně, ať si pan legenda a největší básník Jaromír Nohavica a všichni další jmenovaní mohou říkat kdekoli cokoli, ale já s nimi nechci mít nic společného.

Jiří Medula, kterého Jiří Strach očividně zklamal, na závěr píše: Smutný konec krátkého příběhu o odvaze, tedy Váš komentář, že se k celé události nebudete dále vyjadřovat, nelze nazvat jinak než zbabělostí... Škoda. A přitom měl Strach u pana Meduly tak dobře nastartováno, když v DVTV veřejně vyprávěl: „Oni si vlastně kladou otázku, jestli bych měl vůbec vystupovat v médiích, jestli novináři by měli slyšet můj názor a můj hlas. A tady se přesně dostáváme někam, kde jsme byli v těch 50. letech. Ty neříkáš to, co my si přejeme slyšet, nesmíš do médií, nesmíš filmovat, a buď rád, že tě nezavřeme někam do kriminálu nebo do koncentráku.“

Jiří Strach 50. léta nepamatuje, nepamatuji je ani já, i když jsem přes polovinu z nich prožil, ovšem jako velmi malé dítě. Tolik ale vím, že je od Stracha znectěním obětí teroru tehdejšího komunistického režimu, když se snaží v médiu tvrdit, že nesmí do médií, nesmí filmovat a že mu hrozí dnes kriminál, nebo dokonce koncentrák. A Medulovi se tato Strachova slova tak líbí, že na ně dal svobodně a beze strachu ve veřejném prostoru odkaz.

Jiří Strach určitě do koncentráku nepůjde. Avšak že by nemusel sehnat dost peněz na své další filmové projekty, to by se mu mohlo stát. A proč by s ním chtěla mít významná média co do činění, když by jim takovými hloupými žvásty kazil pověst? Asi proto radši, k velké lítosti páně Meduly, oželel účast na nějakém nacionálním křepčení s Nohavicou, Davidem, Větvičkou, Vyskočilem, Foldynou a dalšími v Příčovech. Sakra, napsal jsem správně název té obce na Sedlčansku? Naštěstí napsal. Už jsem se ale lekl, že jsem v tom jménu něco zapomněl, třeba písmeno „ř“.