Jak je to s těmi manželstvími

V souvislosti se snahou homosexuálů dosáhnout pro své svazky status manželství místo dosavadního registrovaného partnerství se objevují různé diskurzy na téma – co je to vlastně manželství.

Odpůrci homosexuálních manželství odkazují i na etymologický původ slova manželství, kdy je možné z praslovanštiny odvodit, že manželství (respektive malženství) znamená muže a ženu současně (od mal?žena). Je ovšem stejně dobře možné, že praslovanština byla ovlivněna germánskými jazyky, takže slovo manželství může být odvozeno od hornoněmeckého slova malwip, což znamená něco jako smlouva či dohoda. Podle mého názoru může být pravda obojí.

V ochráncích manželství jako svazku muže a ženy, jak jej ostatně charakterizuje i náš zákon, však rezonuje jakási křesťanská posvátnost onoho oficiálního spojení muže a ženy (před Bohem, potažmo farářem, potažmo před oddávajícím úředníkem obce), které by bylo svazkem dvou lidí stejného pohlaví znesvěceno. Žádné zaklínání se posvátností svazku muže a ženy ale nezakryje fakt, že šlo původně o obchodní smlouvu. Mladá žena schopná rodit děti totiž představovala od pravěku „kapitál“, tedy hodnotu, třeba jako kráva, ovce, pazourky, sůl a podobně.

Skvěle je to zobrazeno v československém filmu „Na veliké řece“ režiséra Jana Schmidta, který byl uveden do kin v roce 1978. Ve filmu se odehrává svatba takto: Osada Havranů chce provdat dívku Veveřici. Nápadníci přinášejí za nevěstu dary. Sokol nabídne ovci, pastevec Pazour dvě ovce, Kam, kupcův syn, krávu. Veveřice připadne tomu, kdo zaplatí nejvíc. Zdá se, že to bude Kam. Ale v poslední chvíli přivede Havranpírko příteli krávu, a tak zvítězí Sokol. Dívce se však zřejmě líbí víc Kam, a proto s ním po svatební noci uteče. Sokol, doprovázen věrným Havranpírkem, ji jede po řece hledat.

Ač se jedná o filmovou fikci, je zřejmé, že právě takto vznikaly svazky muže a ženy zvané dnes manželství (leckde se k nim tak přistupuje dodnes), z něhož pak katolická církev udělala svátost. Nebylo to jedinkrát, kdy tato církev šikovně využila mnohem starší zvyky a obyčeje k posílení svého postavení (třeba Vánoce nebo Velikonoce). Ve filmové trilogii (Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu) to dopadne tak, že ušlechtilý Sokol (ztvárněný Jiřím Bartoškou) dá Veveřici svobodu a nechá ji jít za hlasem jejího srdce. Pravděpodobnější scénář by však byl, že by Sokol odvlekl Veveřici zpátky a donutil by ji sdílet s ním osud.

Avšak dobře, časy se mění a s nimi i vztahy lidí. Z původní obchodní smlouvy o koupi-výměně jedné ženy třeba za krávu, uzavřené mezi muži, se stala svátost a v dnešním sekulárním Česku „posvátný“ úřední akt, o kterém je vydán dokument, totiž oddací list. A teď by jej chtěli nějací teplou…, pardon gayové a lesby znesvětit požadavkem na úřední přiznání manželské svátosti proto, aby mohli pořádat své zvrácené sexuální orgie? Neboť o co jiného jde, když ze sexu homosexuálů nemohou vzejít děti? Tak to ani náhodou!

Přesně tohle vězí v pozadí předsudků „normálních“ lidí vůči přiznání statusu manželství pro homosexuální páry. Jak je to ale u nás s plozením dětí v heterosexuálních manželstvích? Porodnost vzrostla z 1,5 dítěte na ženu v roce 2010, na 1,7 dítě na ženu v roce 2019. Přitom mimo posvátné manželství se rodí 58,6 procenta dětí. Co však dělají manželé v mezičase, kdy neplodí svého 1,7 dítěte, celkově 41,4 procenta dětí? Přece vychovávají své děti v řádné občany, tedy kromě těch, kteří se o ně nestarají, nebo je rovnou týrají (často k tomu přiberou muži i své ženy a občas naopak ženy své muže), než jim je soudy odeberou a svěří do péče státních institucí. Zhruba polovina manželů se přitom rozvádí a působí svým dětem, když ne přímo traumata, tak alespoň zmatek v hlavách.

Tedy v mých očích těmito jevy dostává posvátný svazek manželství a tradiční hodnoty, k nimž manželství a rodina nepochybně patří, povážlivé trhliny. Já jsem žil se svou ženou v manželství 43 let, než mě má milovaná letos navždy opustila, a vychovali jsme dvě řádné občanky. A z této pozice si také říkám, kdo ohrožuje víc tradiční hodnoty – homosexuálové svým požadavkem na přiznání statusu manželství, nebo nezodpovědní heterosexuálové, kteří berou manželskou svátost i posvátnou výchovu dětí v „tradičních“ rodinách na lehkou váhu? Kdyby bylo těch nezodpovědných jen pár, potom – pal to čert. Ale ta čísla jsou z pohledu tradičních hodnot docela hrozivá.

P. s. O tom, že se povaha manželství jako obchodní smlouvy od pravěku zase tak moc nezměnila ani v relativně moderní době, vypovídá například kniha spisovatele Vladimíra Neffa "Sňatky z rozumu".