Kdyby to nebylo tragické, bylo by zábavné sledovat, co všechno umí putinofilní větvičky, nebo výhonci, či snad vejlupci vymyslet, aby obhájili neobhajitelné, a sice putinovskou agresi vůči Ukrajině, bezuzdné vraždění a ničení…
Pro zločince je typické, že se nechová demokraticky, že porušuje právo a zákon, že krade a ničí cizí majetek, že bere své oběti svobodu, případně i život, ale když je dopaden a postaven před soud, domáhá se demokratických práv, zákonné ochrany své osoby a práv na svobodné vyjadřování pro sebe. Totéž, co pro jednotlivce, platí i pro celé státy.
Jestliže můžeme úkladného a loupežného vraha, nebo agresivní stát, jež napadne jiný jen pro svůj prospěch a prosazení své vůle, považovat za zosobnění absolutního padoucha, potom pro něj lze uplatnit charakteristiku, kterou v knize „Mytologie“ ve stati „Svět wrestlingu“ nabídl francouzský literární kritik a teoretik, filosof a sémiotik Roland Barthes.
Barthes o absolutním padouchovi ve wrestlingu píše: „V zásadě je to jakýsi vrtkavý člověk, který uznává pravidla jen tehdy, pokud jsou pro něj užitečná, a porušuje formální kontinuitu póz. Je to člověk nepředvídatelný, a tedy asociální. Schovává se za zákon, když se domnívá, že mu nahrává, ale když se mu to hodí, porušuje jej; někdy popírá formální omezení prostorem ringu, a i nadále zasazuje údery protivníkovi, kterého po právu chrání provazy, jindy zase toto omezení znovu zavádí a dožaduje se ochrany toho, co sám před chviličkou nerespektoval.“
V reálném světě ale nebývají věci černobílé jako ve světě wrestlingu, kdy na jedné straně stojí dokonalý hrdina a straně druhé absolutní padouch. V reálném světě málokdy probíhá čistý mytologický boj Dobra se Zlem. Není tomu tak ani v případě právě probíhající ruské agrese proti Ukrajině. A na to také putinofilní výhonci na začátku této války poukazovali. Jistěže Ukrajina a Západ na jedné straně nepředstavují dokonalé hrdiny, avšak putinovské Rusko se svým bezuzdným řáděním, zločiny páchanými na ukrajinských civilistech, svým vražděním, mučením, znásilňováním, nemilosrdnými útoky a totálním ničením měst a obcí do role absolutního padoucha rychle dopracovalo.
V lidských dějinách se nestává příliš často, aby zlo v tak obludných rozměrech a otevřeně vystoupilo ze tmy na světlo. Nejznámějším případem erupce zla je nacistické Německo. Dnes už téměř nikdo nepochybuje, že krutosti a ničení takzvané Třetí říše představovaly absolutní zlo. Bolševici si při svém běsnění sice nezadali s hitlerovci, ale podařilo se jim vlastní páchané zlo poněkud rozložit a tím skrýt a částečně tak oblafnout veřejnost. Muslimský terorismus znamená rovněž čiré zlo, ale zatím nedosáhl tak šílených rozměrů.
A nyní tady máme zuřivé válčení putinovského Ruska na Ukrajině, které znamená zlo bez přívlastků. Je to tak zjevné, že se ani čínský režim, jenž sám páchá mnohé zločiny, nechce jednoznačně postavit na jeho stranu. Avšak putinofilní větvičky a výhonci u nás neúnavně hledají cestičky a skulinky, jak obhájit neobhajitelné a putinovské zlo rozmělnit, zpochybnit a relativizovat. Napřed poukazovali na to, že Západ prostřednictvím Ukrajiny ohrožoval Rusko a v podstatě Putina vyprovokoval, aby začal obhajovat „své zájmy“ cestou vraždění a ničení na Ukrajině.
Když to přestalo fungovat, začali putinofilní výhonci tahat z klobouků skutečné i vymyšlené ukrajinské zločiny v současnosti i minulosti, jako by takto mohli ospravedlnit brutální vpád Ruska na území cizího suverénního státu, aby tam zavedlo „své pořádky“. Pokud se totiž Rusko v čele s Putinem domnívalo, že je režim na Ukrajině nacistický a ohrožující jej i mír ve světě, mělo přenést řešení takového problému na půdu OSN a žádat o mandát pro vojenský zásah. Konečně, Rusko je přece stálý člen Rady bezpečnosti OSN s právem veta. Když to však neudělalo v roce 2014 při anexi Krymu, ani když vyvolávalo nepokoje na Donbase, a prošlo mu to, myslelo se, že mu to projde i v případě přepadení celé Ukrajiny.
Žádné argumenty však nemohou zabránit putinofilním výhonkům, aby ruské počínání na Ukrajině obhajovali, byť jsou jejich pokusy stále trapnější. Naposledy jsem zaznamenal pokus o takovou skrytou obhajobu v posměšném článku o přejmenovávání ulic u nás. Je pravda, že u nás se mnohé ulice přejmenovávají při každé změně režimu. Ale posmívat se zato nám je zaměňování příčiny za následek. Většina režimů, jež u nás v minulosti vládly, byla našemu národu vnucena, což se projevilo i v názvech ulic. A dvakrát – při vzniku Československa a po sametové revoluci – jsme se to pokusili napravit.
Převracení líce na rub je však průvodním jevem činnosti putinofilních větviček a výhonků. Bohužel, jak se konflikt na Ukrajině i vlivem jakési váhavosti Západu postupně mění na vleklou válku, v níž ruská strana má materiální a početní převahu, přibývá putinofilním výhonkům čas. Nejspíš doufají, že se lidé válečnými informacemi unaví a následně dopřejí sluchu i jejich demagogii. Já zase doufám, že se to nestane.
