Zaujalo mě vaše přirovnání k Čapkovi. Často jsem přemýšlel, proč je mi Fulghum tak sympatický (respektive jeho knihy, ale ono je to asi totéž), když by to vlastně z hlediska mého vkusu a preferencí v literatuře ani tak nemělo být. Je to asi onou čapkovskou nebo třeba hrabalovskou schopností nalézat v těch nejprostších věcech cosi zásadního (Boha, stejně jako smysl života). Fulghum vnímá svět jako magický proces, ale prezentuje ho jako "Cimrman" nebo "student" mateřské školy, což je obdivuhodné a zároveň ́mnoha lidem blízké. Škoda, že je tak málo Fulghumů.

Popsal jste to pěkně - vnímá svět jako magický proces a prezentuje ho jako Cimrman nebo student MŠ. Četl jsem také čísi názor, že se mu Fulghumovo psaní psaní připomíná styl Františka Nepila. Ještě jsem to nezpracoval, ale možná na tom něco je. Fulghumů je málo, to je pravda.

Ano, Nepila bych tam také zařadil. Ještě mě napadlo cosi jako síla naivity (v tom nejlepším smyslu slova), která dokáže překonat sílu argumentů a ideologií tím, že neuvěřitelně dětsky prostá, bezelstná a opravdová.

Jo, to je ono - síla naivity. Schopnost dívat se na věci prostě a z té laskavější stránky, nespekulativně.