Hráč Fulghum v českém pekle

Kdyby se dalo soudit podle textů na blogu idnes.cz, žije Česko vysokou politikou. Kdekdo se trápí tím, jakou a zda vůbec budeme mít vládu, sněmovnu, kdo se s kým spojí… Také jsem se zapojil do těchto debat, ale jsou frustrující.  

Tedy ne že by otázky budoucnosti naší země a jejího směřování nebyly důležité. Navštívil jsem teď ale jednoho setkání s mladým Američanem Robertem Fulghumem, jež se konalo v říjnu v rámci projektu „Listování“ v řadě českých a moravských měst, a bylo velice osvěžující a radostné. Robert Fulghum proslul prakticky po celém světě především jako spisovatel drobných úvah o zdánlivě běžných věcech obyčejného života, ale je to člověk mnoha povolání a schopností, navíc začal publikovat až v pozdějším věku. Letos v červnu mu totiž bylo již osmdesát let, a jestliže jsem napsal, že je mladý, myslel jsem to vážně.

Pokud Fulghuma vidíte před sebou a slyšíte ho vyprávět, cítíte, že z něj vyzařuje obrovská vitalita a radost. Je to nakažlivé a život vám náhle připadá krásný a laskavý. Co na tom, že takový ve skutečnosti není, nebo ne vždycky. Najednou víte, že záleží jen na člověku samotném, jaký život si udělá, jak bude hledět na každodenní příhody a události, jak na ně zareaguje, jakým způsobem přijme jeho výzvy. V tu chvíli vám dojde, že ten dávno bělovlasý muž s hodně vysokým čelem a bílou bradkou je mladý duchem a patrně nikdy nezestárne, nejspíš ani v okamžiku smrti ne.

Pro nás je potěšující, že se Robert Fulghum do Česka vrací moc rád, cítí se tu prý jako v rodném Texasu, neboť oblast, odkud pochází, byla vlastně celá obydlena českými vystěhovalci. A Češi naopak mají zase ve velké oblibě Fulghuma a jeho knížky. Dumal jsem pokaždé, když jsem si přečetl nějakou jeho knížku, čím to, že je tento Američan z dalekého Texasu má tak blízko k české mentalitě. Připadalo mi chvíli, že píše podobně jako Karel Čapek. Pak jsem si zase ale říkal, že to moc nesedí, protože Čapek byl literát té nejvyšší úrovně, dramatik, romanopisec, a to Robert Fulghum není. Jistě je v něm něco čapkovského, a sice schopnost psát o těch nejobyčejnějších věcech, zdánlivě bezvýznamných příhodách a nacházet v nich kouzlo, půvab, radost, krásu, humor, ale i nečekaně významná a hluboká poselství.

A při „Listování“ mi to došlo. Robert Fulghum je svůj a je v něm také duch Járy Cimrmana. Fulghumovi se Jára Cimrman se vším, co představuje, zalíbil okamžitě, sotva se s ním seznámil. Dokonce říká, že je částečně Čechem, neboť jeho prababička se spustila s Járou Cimrmanem, když navštívil Ameriku, a že prý o tom neví ani Zdeněk Svěrák. Prý se ho lidé u nás také často ptají, jestli jsou jeho příběhy pravdivé, a on jim odpovídá, že je to všechno pravda, protože je potomkem Járy Cimrmana. Fulghum vyprávěl také, že když se snaží svým přátelům doma přiblížit, kdo je Jára Cimrman, říkají, že Češi musí být blázni. A on jim odpovídá, že taky jsou a je jich deset milionů.

Jedno setkání měl Fulghum také v Háji u Opavy, a když mu oznamovali, že jedou do Háje, pochopil to spíš tak, že jedou do háje, respektive do pekla (hell). A jak už tam byli, volal mu jeho syn, že je v Dubaji a kde prý je on. Odpověděl, že v pekle. Syn se ptal, jak tam je a Fulghum odpověděl, že jsou tam samí Češi. Syn se tázal, co v pekle dělají. Řekl mu, že se smějí a pijí pivo. A jeho syn řekl, že chce být také v pekle. Jeho syn je prý hráč. Tím je míněno, že přijme výzvu ke hře, když se mu nabídne. U nás i po světě je prý hráčů spousta, tvrdil Fulghum a uváděl pak řadu různých příkladů hráčů. Nakupoval prý u nás v nějakém marketu, a když s vozíkem míjel jistou ženu, řekl jí, že se mu víc zamlouvá to, co nakoupila ona a jestli by si nemohli ty vozíky vyměnit. Ta žena vůbec nezaváhala a odpověděla, že klidně, protože jí se zase líbí víc to, co nakoupil on. To byla hráčka.

Ne všichni jsou však ale hráči. V Praze na náměstí Míru zpívalo před chrámem sv. Ludmily šest mladých žen anglicky náboženské písně. Když přestaly, jedna k němu přišla a ptala se – hledáš Boha? Odpověděl – on se ztratil? Upřesnila svou otázku – hledáš Ježíše Krista? A Fulghum odpověděl – ten se ztratil taky? No a ta žena se prý otočila a šla pryč. To podle něj hráčka nebyla. 

Robert Fulghum byl bezprostřední, a i když to setkání bylo do značné míry komponované představení, člověk měl pocit, že je tam ten slavný americký spisovatel právě kvůli němu. A on tam také byl pro každého z nás. Dělá tato setkání prý hlavně kvůli tomu, abychom viděli, že je reálným člověkem, a on, aby viděl, že my, jeho čtenáři, jsme reální lidé. Tak to také bylo. Jo, nesmím zapomenout, že se mi stalo ještě něco zvláštního. Robert Fulghum nemluví česky (sem tam nějaké to slovo), a tak jeho vyprávění překládal herec, který se svou kolegyní v první části večera četl a hrál několik Fulghumových příběhů. V jedné chvíli jsem ale zjistil, že to překládat ani nemusí. Ačkoli anglicky neumím (sem tam nějaké to slovo), najednou jsem spisovateli rozuměl. Je pravda, že Fulghum volil jednoduché věty. No ale stejně…