Fackujeme se, ale zatím hlavně verbálně, naštěstí

Text, k němuž přičiním nyní několik poznámek, jsem napsal začátkem května 2005, rok a kousek po přistoupení ČR do Evropské unie. Dnes, deset let poté, je ČR kritizována OSN za diskriminaci Romů a čelíme i novému problému imigrace.

     »Známou herečku a zpěvačku Dagmar Patrasovou, která hraje a zpívá ponejvíce pro děti, prý v Přerově vypískali Romové. Měla tu vystoupit v rámci májových oslav, ale romští diváci, kteří údajně přišli na avizované „své“ romské účinkující, to překvapení neunesli a vyprovodili nešťastnou Dádu nepřátelským pískotem. Nevím přesně, co a proč se stalo, jen jsem o tom četl. Snad to byl izolovaný incident, co neměl širší souvislosti. Možná při té události sehrály roli nějaké další vlivy, jež mediální zpráva nezmiňovala. Nicméně si nelze nevšimnout, jak tato trapná záležitost potvrzuje fakt, že žijeme s Romy v jednom státě už dlouho, ale stále stojíme proti sobě, v lepším případě vedle sebe a skoro nikdy spolu. Jen málo se snažíme vzájemně si porozumět – my a Romové, Romové a my.
     Totiž My! Kdo to vlastně je – ti My? Češi, Moravané, Slezané? Takhle to nejde říct. Při sčítání lidu se příliš Romů ke své národnosti nepřihlásilo, byť Nám je vcelku jasné, kdo je a kdo není Rom. A Jim, Romům, je rovněž zřejmé, kdo je Romem a kdo není. Kdo není Rom, je gadžo – Nerom. Pominu-li, že význam slova Rom je muž, potažmo člověk (žena je romni) a Nerom tedy není muž, potažmo člověk, ani tak nechci být Neromem. Nevidím se totiž jako Nerom, jako nejsem Neslovákem, Nefrancouzem, Neněmcem, Neitalem, Nešpanělem...
     Cítím se být Čechem a chtěl bych se cítit i Evropanem. Tím, pravda, jsem z hlediska toho, že od narození žiji v tomto světadílu, ale chtěl bych se cítit Evropanem coby občan Evropské unie. Jenže dosud nevím, co to znamená a obnáší. Přijímáme evropskounijní ústavní smlouvu v době, kdy v mnoha jejích zemích mají lidé problém plně se ztotožnit s vlastním tradičním státem. Tak tu máme spoustu Španělů, Italů, Britů, Francouzů, Němců, Belgičanů a tak dále, kteří jsou ve své duši spíš Kastilci či Basky, Lombarďany či Sicilany, Angličany či Skoty, Bretoňci či Gaskoňci, Bavory či Sasy, Vlámy či Valony... A skutečnost, že nyní jsou všichni zároveň občany Evropské unie, přijímají velmi volně. To ve Spojených státech amerických je každý především US-manem, včetně těch, kteří tam žijí čtrnáct dní i s cestou, a pak teprve Newyorčanem, Vermonťanem, Texasanem či Floriďanem. Je v tom velký rozdíl, z něhož plyne množství důsledků. USA představují zkrátka jednotný stát, byť je tvořený státy padesáti. Naproti tomu EU znamená pořád jen skupinu samostatných států, co se pokoušejí v budoucnu přeměnit v opravdovou unii. Nebo neusilují?
     EU však přesto existuje a její Evropský parlament, totiž náš Evropský parlament vyzval Česko, aby odstranilo vepřín v Letech u Písku z území, kde byl za nacistické okupace pracovní tábor pro Romy. Ať má člověk na tuto záležitost jakýkoli pohled, těžko lze popřít, že ČR žádnou čest nedělá, když na místě utrpení tolika lidí nestojí pietní památník, ale hospodářské zařízení. Nehodlám teď problém řešit, k tomu jsou povolanější. Zajímaly by mě však výsledky sondy mezi Romy, zda vědí – kde jsou Lety, co se tam odehrávalo a co se tam nachází teď? Jak jsem Romy měl možnost poznat, soudím, že by drtivá z nich netušila, o čem je řeč a ti, co by o věci jakési povědomí měli, by se tím nechtěli zabývat. Třeba se ale mýlím a jsem i já obětí předpojatosti, neznalosti a povrchních pohledů. Zatím jsem ale masivnější reakce Romů k problematice vepřína v Letech nezaznamenal.
     Romové si čas od času stěžují, že jsou rasově diskriminovaní, neboť je někde nechtějí pouštět do hospod, barů či diskoték. Je jistě zlé posuzovat hosty restauračních podniků dle barvy jejich pleti. Dosud jsem však neslyšel ani nečetl, že by nějaký Rom protestoval proti tomu, že nebyl vpuštěn do knihovny, studovny, muzea, divadla či výstavní síně. Až k něčemu podobnému dojde a Romové se proti tomu nahlas ohradí, bude pro majoritní část společnosti snazší Romům pomoci, neboť si tím začnou vlastně pomáhat sami. A bude i jednodušší vyřešit takzvanou „romskou otázku“, protože žádná nebude. Jinak se řešení romských, českých a dalších národnostních otázek děsím. To měli v oblibě právě nacisté a každý ví, jak to dopadlo. Z tohoto úhlu pohledu je možná dobře, že šedesát let poté mnozí mladí nevědí o té době skoro nic.«

     Přečetl jsem si nyní tento svůj text a vidím, že se u nás za deset let ve vztazích mezi majoritou a romským etnikem mnoho nezměnilo. Ohledně pietního místa v Letech u Písku a v povědomí Romů o něm sice jistý posun nastal a Dáda už není dnes populární tolik, co bývala, ale jinak se my, Romové i OSN stále utápíme ve stejných stereotypech a verbálně (většinou – zatím – naštěstí) se na to téma pořád fackujeme.
     Jde-li však o Evropskou unii, změnilo se mnohé. V minulé dekádě jsme se tak usilovně integrovali, v Lucembursku dohodu podškrábli a Schengenský prostor vytvořili, domlouvali a dohadovali, že si teď v časech migračního přílivu (první to vážné zkoušky pevnosti a životaschopnosti EU) na jméno skoro přijít nemůžeme, jako horký brambor si přehazovat uprchlíky snažíme, do rasistů, xenofobů, nelidských kreatur, sluníčkářů a intelektuálských povýšenců si spíláme, katastrofické scénáře píšeme, samozvaná, nevyžádaná a většinou krkolomná řešení vzniknuvších problémů vymýšlíme a o tom, zda radši Schengenský prostor i celou unii nezabalit, dokonce přemítáme. 
     Já ale volám – žádnou paniku, přátelé! Posečkejme a ti, co tohle vše mají především na starosti, jistě najdou řešení k všeobecné spokojenosti. Jenom co si přepočítají vejvar a prebendy utřídí. Všechno má svůj čas a svoji posloupnost.