Nekonzumuje-li dnes někdo potraviny bez chemie, éček a volných radikálů, stává se před přáteli nemožným. Rozumí se přitom samo s sebou, že si člověk jisté potraviny pěstuje, nebo aspoň vyrábí doma sám ze ze zaručeně bio-surovin.
Domácí výroba ostatně pronikla už poměrně dávno i přímo do potravinářského průmyslu. Chce-li totiž výrobce přesvědčit zákazníka o kvalitě nějakého zboží a odvést ho od hlodavých pochyb, zda výrobek přece jen nevzniká v neosobním fabrickém technologickém procesu, pak jej nazve domácím – domácí sádlo, domácí buchty, domácí tlačenka, domácí jánevímco... To však jsou pouhá zrak i sluch laskající přirovnání. Skutečný domácí producent vlastní zahradu, na níž se plahočí, zavařovací hrnec, pekárnu, palírnu, vinohrad, nebo mu v chlívku chrochtá čuník či na dvorku kdákají slepice. Pokud nemá nic z toho, disponuje alespoň řadou složitých a zaručených receptů, s jejichž pomocí vyrábí maně nebeské podobné potraviny.
Čím se ale mohu pochlubit já, když jsem zcela závislý na veřejné obchodní síti? Mohu přijít mezi přátele a říct jim: včera jsem si koupil v marketu buřta z kožového extraktu a sóji, ohřál ho a pojedl s chlebem – a to vám byla lahůdka? Má to ale i své výhody, když nic neprodukuji. Tu mi někdo přinese jablko ze své zahrádky, tu jitrnici ze zabíjačky, tu bezpodmínečně musím ochutnat jeho slivovici… Zkrátka ani já nepřijdu zkrátka. Avšak, kde je hrdost?!
V jednom časopisu jsem si přečetl článek o starobylé výrobě kefíru v různých, převážně asijských zemích a hlavou mi bleskl nápad. Byl o to lákavější, že v sobě obsahoval i zadostiučinění. Jednou, když jsem byl při nějaké sešlosti opět svědkem debaty o tom, jak příšerně nezdravé potraviny se dnes prodávají, a kolik jedů a jiných hrůz se nám při jejich konzumaci dostává do těla, nevinně jsem se zeptal: „Pili jste už někdy domácí kefír?“
Pochopitelně nikdo. Začal jsem tedy odříkávat naučený postup, jak si už skoro rok vyrábím kefír doma. Zvlášť jsem si dal záležet na barvitém popisu zrání kefírových zrn a kochal se užaslými pohledy svých přátel. Teď jsem i já měl trumf v ruce. Nějaký čas jsem je udržoval v napětí, které jsem přikrmoval občas nenápadně pronesenou poznámkou. Například, že jsem včera založil novou várku, ale ráno se mi nějak nezdála její teplota. Konečně to některý z nich nevydržel a zeptal se, kdy už jim dám ten svůj kefír ochutnat?
Byl jsem však pevný. Teprve za pár dní jsem pozval přátelé k nám domů na oslavu a na ochutnávku kefíru. Den před tím jsem zakoupil karton kefíru, přelil do kameninového hrnce po babičce a dal chladit. Kupodivu nebylo snadné sehnat v záplavě acidofilních a kefírových mlék skutečný kefír. Při oslavě jsme vydatně jedli, pili, dobrou vůli spolu měli, ale nebudu zabíhat do detailů. Přátele již byli každopádně v náladě a netrpěliví, ale nic jsem neuspěchal. Nakonec jsem odkráčel pro hrnec a obřadně naléval. Ochutnávali napřed opatrně, pak stále vehementněji. Pobaveně jsem sledoval, jak se pokoušejí objevit, čím se tento domácí kefír liší od kupovaného.
Nastala však i jiná změna. Přátelé vesměs pobledli ve tvářích, až získali stejnou barvu jako konzumovaný nápoj, a co chvíli se některý z nich vytratil. Z počátku jen na pár okamžiků, pak nadobro domů. A tak jsem se zbavil komplexu konzumenta chemií napěchovaných poživatin z obchodních řetězců. Podivné je jen to, že přes onu trpkou zkušenost, kterou s mým kefírem učinili, jsem u svých přátel neztratil kredit domácího producenta.
Nedlouho po osudné oslavě mne jeden z jejích účastníků zastavil a povídá: „Byla to pitomost pít kefír, a ještě k tomu silný, domácí, když už jsme měli v hlavě. Ale stejně ti povím, je to přímo zázrak. Obvykle mě po chlastu druhý den buší v lebce deset tisíc kováříčků. Tentokrát se mi sice udělalo blbě hned, ale ráno jsem byl naprosto v pořádku. Musíš mi dát recept!“
