Bluesové tóny a písně amerického kytaristy Chrise Bergsona stoupaly k nebi v slunečném letním pozdním odpoledni, když nad vodami moravské řeky Bečvy v místech, kde kolem ní stojí město Přerov, zvolna plynul čas k večeru.
Chris Bergson je označován za „jednoho z nejinvenčnějších skladatelů v historii moderního blues, který vytváří vlastní originální směs blues, dřevní roots music a soulu“, má prý „zapamatovatelné melodie, vášnivý zpěv a zabijáckou kytaru“ a nedávno byl uveden do newyorské bluesové síně slávy. Chris Bergson vystoupil v Přerově 28. června 2016 a zahájil tak multižánrový letní festival »Hudební léto na hradbách«, jenž každé úterý až do začátku září přinese jistý druh muziky nad místo zvané Spálenec na půvabný travnatý plácek pod hradbami, které z větší části obepínají kopeček se starobylým Horním náměstím s žerotínským zámkem.
Co na tom ale záleží, když teď tady zní americké moderní blues Chris Bergson Bandu a před ním se pohupují a podupávají zhruba dvě stovky lidí a v muzice se rozpouští všechny jejich radosti a strasti a veškeré ty brexity, uprchlické invaze i všední malicherné starosti a ubohá nepřátelství, animozity, protivenství odplouvají na chvíli s vodami Bečvy kamsi do dáli. Na obloze stále ještě svítí slunce, než se den přehoupne do soumraku a na všechno ulehnou stíny, aby to nakonec pohltila tma, do níž budou zářit z improvizovaného pódia jen barevná světla, co ulpívají na sytě zeleném listí a temném jehličí stromů v karmínových, tmavě ultramarinových i ponurých okrových valérech a blýskají se na antracitu Bečvy. Čas plyne a pulzuje neustále lhostejně kolem i v každém z těch lidí... Ne, to se nám jen tak zdá, neboť naopak my v té čtvrté dimenzi, co nás definuje, lineárně a bez ustání stárneme a žijeme své marnosti, než nás čas jednoho po druhém zahubí.
Co ale záleží na čase, na životě a smrti, když teď je tu věčná hudba, souznění a poklid letního nádherného dne, který se sune do noci. Neptun na trávě pod hradbami strnule míří k zemi svým trojzubcem, co nikdy nezabodne. Pak všechno skončí, lidé se trousí domů a do svých životů, co musí žít. Pár lidí všechno odklidí, aby to budoucí úterý začalo nanovo. Ještě tu sedím s novými přáteli – dvěma polskými fotografy, jenž fotí kamerou obskurou, starým autobusákem, co se vyjadřuje v rýmech, sympatickou blonďatou lékařkou, která je kamarádkou mé někdejší kolegyně, jež tohle všechno pomáhala zpunktovat, synem Luboše Plevy, mého už zesnulého přítele, totiž slavného čtyřnásobného mistra světa ve hře na foukací harmoniku, který miloval a skvěle hrál na svoje titěrné nástroje jazz i jinou úžasnou hudbu.
Co však záleží na tom, kdo je kdo, když tady sedíme na plácku pod hradbami v Přerově, který se svými festivaly dávno stal městem zasvěceném jazzové, spirituální, gospelové a co já vím jaké další muzice tohoto ranku a pochopitelně i blues. Je tu nádherně, tady a teď a člověk by tuhle chvíli za nic nevyměnil a Přerov je v těchto místech úchvatný a pradávný. Je to jeden z okamžiků, co se mi zažraly pod kůži, když jsem tam ještě žil a nevědomě v nitru toužil po své milované rodné Praze. Muzika má tu moc probouzet protichůdné pocity, co v harmonii spolu víří a stoupají až k závratné propasti vesmírné nicoty. Co na tom, že to za chvíli pomine a budeme se zase pachtit každý svou cestou jako Klárka Poutnice, jako Pastýřka putující k dubnu nedostižného Robinsona Jefferse, mířící se svými ovečkami z jihu stále a stále na sever...
Do hradeb, co pamatují dávné doby, slavné i tragické a teď vyvstaly, nedávno opravené, v nové romantické kráse, se vpilo jen trochu amerického moderního blues. Toť vše.
