Když se řekne „poslání“, představí si člověk něco až vznešeného, neboť má v podvědomí ustálené spojení „důležité poslání“. Řekne-li se pud, představí si něco primitivního, neboť má v podvědomí ustálené spojení „nízký pud“.
Pokud ale mistr pošle učně zamést dvorek, zametající učeň také vlastně plní poslání, neb byl poslán, aby to udělal a nikomu to vznešené nepřipadá. A naopak základní lidské pudy – sebezáchovy a rozmnožovací – umožňují člověku jako jedinci a lidstvu jako druhu přežít, což je z hlediska života a jeho trvání zásadní a nezbytnou podmínkou jakékoli jiné lidské činnosti, ať už nízké nebo vznešené. Lidstvu v současné době sice vymření jistě nehrozí, právě naopak, ale bílé rase by se to stát mohlo, jak tomu nasvědčuje demografický vývoj třeba v Evropě.
Zamíchal jsem se do sporu o básničku Jiřího Žáčka „Maminka“ v čítance pro druhé ročníky článkem „Mateřství jako přežitý genderový stereotyp?“, který měl zde na blogu velký ohlas. Nevracel bych se k tomuto tématu, kdyby v diskuzi nevznikl spor, jestli jsou ženy na světě skutečně hlavně kvůli tomu, aby byly maminky, čili co je základním posláním ženy? Tedy v přírodě, kde funguje přirozený výběr, je to jasné. Přežívají nejschopnější jedinci a ti potom předávají své geny dalším generacím, k čemuž slouží rozmnožování, a to záleží vždy na samicích. Posláním samic je tudíž být matkami, ať se konkrétní samice matkou opravdu stane nebo ne. Přírodu nezajímá, co dělají jednotliví jedinci druhu během života. Přivedou-li na svět dostatek potomků, aby populace byla úspěšná, druh přežije, pokud ne, postupně vymírá. Je to sice drsné, ale jasné a prosté.
Ani lidé nejsou z těchto přírodních zákonů vyňati. Popsaný jednoduchý princip funguje ale už jen u přírodních národů někde v jihoamerických džunglích a na ostrovech v Tichomoří. Ženy rodí děti, starají se o ně, sbírají plody, připravují jídlo, udržují vesnici..., muži ji chrání, loví, vyrábějí většinu nástrojů a oplodňují ženy. A ženy těchto přírodních národů berou své mateřství jako úděl. Čím víc je ale společnost civilizovaná, tím víc se tyto základní principy zastírají, až se řadě lidí zdá, že jsou jiné věci podstatnější, než se starat o rozmnožování, o pokračování rodu... Je to natolik pravda, že vznikl spor o Žáčkovu otázku – k čemu jsou holky na světě? A básníkovu odpověď – aby z nich byly maminky, považovali leckteří lidé za urážku žen, jež matkami nejsou či nemohou být a za vytváření přežitého genderového stereotypu.
V diskuzi pod mým článkem se k tomu velmi příznačně vyjádřila Gabriela Ivanco. Podle ní nejsem s to pochopit, „co na té básni může někomu vadit“, prý vzhledem k mému vnímání reality. Napsala: „Já jsem matkou a jsem moc ráda, že jsem matkou, ale pokud mi někdo bude tvrdit, že jsem na světe proto, abych byla matkou, souhlasit s ním nebudu.“ Myslí si, že je hlavním posláním ženy, stejně jako muže, být dobrým člověkem, neškodit druhým a pokud možno plnohodnotně prožít svůj život. Paní Ivanco uvažovala dále: „Jestli k tomu patří mateřství (a otcovství), to nechť si rozhodne každý jedinec sám (názor, že neexistuje plnohodnotný život bez dětí, fakt neberu). Kdyby byla rozmnožovací role ženy tím hlavním posláním, proč by to ženy v okamžiku, kdy dostaly možnost volby, začaly odmítat? Že by to třeba pro některé z nich nebylo až takové terno, jak si myslíte vy?“
Otázky, co Gabriela Ivanco položila, jsou docela zásadní. Je naprosto jasné, že současné ženy zejména v Evropě a Severní Americe, ale stále častěji i v jiných částech světě mají i řadu jiných ambicí a chtějí svůj život naplňovat také jinak, než jen rozením děti a péčí o ně. Rovnoprávnost žen s muži je aspoň v našich končinách všeobecně přijímána a pokročila daleko i emancipace žen. Ženy dnes mohou dělat prakticky všechno, co dělají muži. Jenže je tu jiný problém. Ženy pracují, podnikají, jsou finančně nezávislé, věnují se politice, práci pro obce a jiným veřejným činnostem, umění, sportu..., všemu, na co si lze vzpomenout a stále se téměř výhradně ony starají o domácnosti a chtějí být i matkami, ne že ne. Ovšem žena nehodlá být k domácnosti a k dětem už uvázaná, chce se realizovat i jinak. A muži? Ti nanejvýš řeční o posvátnosti mateřství a důležitosti péče o děti, ale sejmout z žen část jejich povinností se nechystají. V jejich vnímání přežívá stereotyp, genderový, chcete-li, že jsou domácnost a děti babská záležitost.
Za těchto okolností je zřejmé, že se ženám děti stále častěji jeví jako komplikace. Ženy i muži, jež jsou bezdětní, sice časem pochopí, že jsou děti tím největším naplněním života, požehnáním, jak se říkávalo. To však nemění nic na tom, že do doby, než na to přijdou, vidí současné ženy naší civilizace často své poslání v něčem jiném, než být maminkami. Jak to vyjádřila Gabriela Ivanco: „Jinak jsem toho názoru, že poslání v životě nemůže souviset s prostým podléháním pudům, naopak by mělo souviset s civilizační nadstavbou a tudíž by to mělo být něco, co člověk jako individualita ovlivňuje rozumem a vůlí. Takže rozhodnutí být dobrým člověkem za poslání považovat mohu, podlehnutí rozmnožovacímu pudu nikoli. Souhlasím, že když ženy nebudou mít děti, lidé vymřou, ale určitě dám vždy přednost podpoře možnosti žen se svobodně rozhodnout nemít děti před bojem za zachování lidského druhu.“
To ale neznamená, že mají stran Žáčkovy básně v čítance pravdu genderoví aktivisté. Posláním ženy, tím nejvyšším, je skutečně být matkou, jde ale o to, že by hlavně muži měli pochopit, co to v životě prakticky obnáší. Pokud se feminističní aktivisté chtějí zabývat tím, jak se vytvářejí a přežívají ve společnosti genderové stereotypy, měli by se zaměřit hlavně na ten, že starost o rodinu, domácnost a děti je výhradně ženskou záležitostí a nikoli na takové krávoviny, jako je ta, zda nějaká básnička v čítance pro malé děti někoho uráží.
