Přívrženci vítězů voleb stále hlásají: volby byly svobodné a demokratické, tak by měl každý respektovat jejich výsledky a nesnažit se je změnit, leda až při dalších volbách. A já se ptám: Proč okřikují svobodné projevy lidí?
Co vlastně znamená respektování výsledků voleb? (Soustředím se jen na prezidentské.) Pro stoupence prezidenta Zemana nejspíš to, aby jeho odpůrci a kritici teď drželi pět let hubu a nechali ho bez protestů dělat, co se zlíbí jemu a těm, kteří ho obklopují. Kritizovat prezidenta, vyjadřovat nesouhlas s jeho počínáním, a to i prostřednictvím demonstrací, je však v demokracii legitimní právo každého občana. Jako jiný občan může jistě i prezident naopak kritizovat občany třeba za to, že demonstrují, ale prezidentský mandát nedostal k tomu, aby se s lidmi hádal, aby kohokoli urážel, zesměšňoval, aby komukoli nadával.
Fakticky je prezident neodpovědný, může být odsouzen ke ztrátě úřadu a ke ztrátě způsobilosti jej znovu nabýt jen v případě velezrady nebo pro hrubé porušení Ústavy ČR, jinak je nestíhatelný. To znamená, že kdekoho urážet, zesměšňovat a nadávat komukoli může, stejně jako pronášet jakékoli nehoráznosti…, dokud se Poslanecká sněmovna a Senát neusnesou těmi pětinami hlasů, že nemůže svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat. Avšak právě proto, že může, tak to z morálních důvodů nesmí dělat. Tedy neměl by, jestli se náš stát nemá změnit zpátky na totalitní. Poslední dobou se mi zdá, že si to někteří opravdu přejí, jen to neříkají tak přímo.
Zde na blogu idnes.cz jsem četl dokonce názor, že by lidé měli být vůči prezidentovi loajální. To je ale nesmysl. Prezident byl zvolen poměrnou částí voličů, volba byla právoplatná, tudíž veřejnost musí respektovat, že sedí na Hradě nebo v Lánech, že reprezentuje stát, zkrátka že vykonává funkci hlavy státu se všemi z toho plynoucími povinnostmi a výhodami. To však nezpochybňuje nikdo. Žádný občan ale není zavázán loajalitou vůči prezidentovi. To prezident musí být loajální státu, jeho Ústavě a občanům, a ne naopak.
O příšerném inauguračním projevu Miloše Zemana se toho napsalo hodně. Velmi trefně jej ale zhodnotil Josef Koutecký, zakladatel dětské onkologie, jenž má velkou zásluhu na tom, že se naprostá většina dětí postižených nádory dnes vyléčí: „Jeho inaugurační projev – to pro mě bylo něco strašného. Místo řeči, v níž by bylo zakomponováno nějaké poslání, nějaká vize, něco, co by Čechy mohlo zase povznést, to byl projev plný zášti, pomsty a urážek, něco naprosto neslýchaného. Zemanovi se povedlo to, co prezident nikdy dělat nesmí – štvát k rozdělení svého vlastního státu.“
A že to Miloš Zeman s rozeštváváním národa myslí vážně, potvrdil na Pražském hradě při oslavě k zahájení svého druhého prezidentského funkčního období, kdy vzkázal svým voličům: „Budoucnost je na pět let naše.“ Ten výrok hovoří za vše. Zatímco na začátku svého prvního volebního období Zeman sympaticky prohlásil, že chce být prezidentem dolních deseti milionů, nyní adresuje nepřímo těm, kteří ho nevolili a kteří ho nepodporují, že bude úřad vykonávat „proti nim“.
A jestli se jeho stoupenci domnívají, že výrokem „budoucnost je na pět let naše“ má prezident na mysli své voliče-řadové občany, tak se krutě mýlí. Miloš Zeman tím říká, že je budoucnost v následující „pětiletce“ jeho a lidí kolem něj, kteří z příchylnosti k němu profitují. Když třiasedmdesátiletý nemocný muž hlásá, že je budoucnost jeho a zároveň se vymezuje vůči mladým lidem, kteří proti němu protestují a jimž budoucnost nepochybně patří nejvíc, je to samozřejmě především směšné. Arogantní provokace, která z jeho slov čiší, však už vůbec legrační není.
Miloš Zeman dosáhl toho, čeho chtěl, byl podruhé zvolen prezidentem, a o nic víc mu nejde. Ví dobře, že jemu budoucnost fakticky nepatří, neboť nejpozději za pět let skončí. V tom období se však může buď chovat důstojně, prozíravě a působit ve prospěch co nejlepší budoucnosti země, nebo jako žoldák na dobytém území, drancovat, mstít se, vyřizovat si účty se svými odpůrci… A nejen já mám pocit, že Miloš Zeman volí spíš onu druhou cestu. Opakovat za takových okolností jako mantru, že byl zvolen ve svobodných demokratických volbách, působí jen jako generální pardon, jako omluva všech počinů prezidenta.
Avšak žádný mandát vzešlý z demokratických voleb, ani prezidentský, nikoho nechrání vůči kritice, a to právě proto, že žijeme v demokracii. Zatím. A nebyl přijat zatím ani zákon, který by trestal hanobení hlavy státu, jak se o to pokoušela před časem skupina poslanců v čele s poslancem za KSČM Zdenkem Ondráčkem a jak o tom nyní znovu uvažuje opět komunistický poslanec Leo Luzar, předseda poslaneckého podvýboru pro svobodu slova. Zatím však žijeme v demokracii. Zatím.
