Demokratická diktatura – to jako vážně?

Skoro se nechce věřit, jak nízké je u nás povědomí o demokracii u velké části lidí. Na druhé straně to vysvětluje, proč se tady stále mohou roztahovat komunisti a jiní extrémisti a proč má takovou podporu hnutí ANO Andreje Babiše.

Blogerka Markéta Šichtařová napsala v momentálně zdejším nejčtenějším textu „Kam emigrovat?“ neskutečnou větu: „I totalitární systém může být demokratický – pokud si ho většina přeje a diktátora dosadí...“ Demokratická totalita, respektive diktatura je zjevný protimluv. Jenže přinejmenším čtenářům blogu idnes.cz to nejen nevadí, ale ještě za něj autorce tleskají.

U Šichtařové vychází zmíněné tvrzení z toho, že nerozumí obsahu pojmu demokracie, jde jen o to, jestli skutečně, nebo předstírá, že to nechápe. V témže článku totiž napsala, že je demokracie vláda většiny. Tak to ale není. Slovo demokracie znamená v předkladu vláda lidu, nikoli většiny. Demokracie je formou vlády, v níž o výkonu státní (obecní, krajské atd.) moci sice rozhoduje mínění většiny oprávněných občanů, nejčastěji volbou, avšak volby, v nichž rozhoduje většina hlasu, nejsou jedinou charakteristikou demokratické formy vlády.

Neznamená to jistě, jak hlásali, a ještě hlásají zejména stoupenci hnutí ANO i prezidenta Miloše Zemana, že si ti, kteří byli zvoleni, mohou po celé volební období dělat, co chtějí. Demokracii charakterizují i principy rovností před zákonem, politických práv, dělby moci a vlády zákona. Součástí demokracie jsou i občanské svobody a občanská společnost, ale právě občanská společnost je často dehonestována a slova jako aktivista či neziskovka se stala v ústech mnohých pejorativní označení.

Naproti tomu diktatura je autoritativní forma vlády, ve které je neomezená politická moc neoprávněně držena diktátorem nebo politickou skupinou. Jistěže se diktátor může dostat k moci demokratickými nebo zdánlivě demokratickými postupy. Například Adolf Hitler byl v Německu za výmarské republiky zvolen většinou kancléřem. Je absurdní však nazvat jeho následné totalitní vládnutí a teror, který rozpoutal, demokracií, protože si většina přála, aby se stal kancléřem. 

U nás v únoru 1948, když uchvátili moc Gottwaldovi komunisti, šlo sice jednoznačně o puč, ale došlo k němu parlamentní cestou, protože prezident Edvard Beneš podepsal demisi ministrů demokratických stran, takže dodal převratu punc legálnosti. Následná více než čtyřicetiletá vláda KSČ, zhruba v polovině masivně a brutálně podepřená sovětskou okupací, nebyla však demokratická ani náhodou. Jenže právě období bolševické totality v Československu způsobilo, že obrovské množství lidí ztratilo demokratické povědomí a upřednostňují autoritativní vládnutí, které v jejich očích zajišťuje „pořádek“ a „sociální jistoty“.

V diskusi pod mým příspěvkem u blogu Markéty Šichtařové s objevil i tento názor: „I v demokracii si lze zvolit diktátora a držet ho u moci naprosto demokraticky...“ Vždy, když se setkám s něčím podobným, tak mi to skoro vyrazí dech. Často si vzpomenu i na výrok titulní postavy z románu Heinricha Bölla „Klaunovy názory“, že „přesáhne-li slabomyslnost jistých mezí, měla by být trestná“. Takže k tomu demokratickému držení diktátora u moci dodám snad jenom to, že nebývá problém diktátora u moci udržet, ale spíš ho moci zbavit.

Do diskuse pod článkem paní Šichtařové jsem napsal i toto: „Jistěže lze zvolit demokratickými procesy diktátora, už se to v dějinách vícekrát stalo, ale následná vláda diktátora není demokracií.“ Na to mi kdosi odpověděl: „Následná vláda může být tzv. „demokracií s přívlastkem“. Typicky v minulosti známá „lidová demokracie“. Je zajímavé, že státy zcela diktaturní měly/mají přívlastek „demokratický/á“ přímo v názvu. Příklad? NDR, KLDR...“ Připomínalo by to frašku, kdyby to nebylo tak zoufalé. Když totalitní stát označí sám sebe za „demokratickou republiku“, neznamená to, že je tam demokracie, ať už s přívlastkem nebo bez něj. Domníval jsem, že tohle musí být jasné každému, zřejmě ale ne.

Markéta Šichtařová psala v článku také o kolektivismu v Evropě a USA, že má „poněkud sofistikovanější podobu než v někdejším Sovětském svazu a víc, než po vyniknutí jednotlivce majetkem jde po vyniknutí jednotlivce nezávislým myšlením: Majorita se má obětovat minoritě, místo samostatného myšlení a zpracování faktů máme věřit emotivním ideologiím: zelené, genderové, nebo třeba covidové“. Na by se mi chtělo reagovat hláškou z filmu Pelíšky – „to muselo dát práce, a přitom taková blbost“. 

Spokojím se ale s konstatováním, že Šichtařová ví starou belu o kolektivismu sovětského či bolševického typu a že když mám na výběr, jestli nějaké ideologii budu věřit nebo ne, je to pořád ještě dobré. Za bolševika člověk musel věřit jediné ideologii, respektive se musel chovat tak, aby to vypadalo, že jí věří, protože když ne, tak na to doplatil, někdy i šeredně.

Pak si ale říkám, že Markéta Šichtařová evidentně není hloupá, takže píše-li hlouposti, musí to mít nějaký záměr. Ten jsem však schopen ještě pochopit. Když ale sleduji tu masu lidí, kteří na podobné nesmysly zdaleka nejen od Markéty Šichtařové skáčou, jsem občas rád, že už jsem starý a brzy se už nebudu muset s ničím podobným potýkat. Pak ale zase mluvím s mladými lidmi, kteří mají úplně jiné, a hlavně zdravé názory a nezabývají se ani Šichtařovou a dalšími zdejšími blogery, ani těmi, kteří stůňou po totalitě, diktatuře, nebo aspoň autokratickém vládnutí, a říkám si, že budoucí svět by nemusel být tak špatný, navzdory nejrůznějšímu strašení rozličných zmatených apokalyptiků.