„V studené parádě kožených křesel sešli se k poradě výrobci hesel...,“ zpíval Karel Kryl v písni „Podivná ruleta“, co se vázala k okupaci Československa sovětskou armádou a vojsky dalších zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968...
Citovaná slova oné písně přesně, výstižně a skvělým básnickým obrazem charakterizují lidi, co spustili neblahý proces „normalizace“, jenž hluboce poznamenal náš národ. Výrobci hesel... Ano, vhodně volená hesla dovedou nasměrovat davy určitým směrem a získat lidi, aby podporovali protagonisty, kteří jsou s hesly spojeni a reprezentují budoucí výsledky, jež mají být realizací hesel dosaženy. Složitě vyjádřeno, ale když to převedu do praxe, pak „Ano, bude líp“ je ústředním heslem hnutí, které teď drtivě vyhrálo volby do krajů, vlastně je to heslo přímo názvem hnutí.
Hnutí Ano používá řadu stručných a úderných hesel, ale „majitel“ Ano Andrej Babiš proslul hlavně výrokem, že chce stát řídit jako firmu. Co to však znamená? V televizi nyní ministr obrany Martin Stropnický poskytl zajímavé vysvětlení. Řídit stát jako firmu je prý metaforou efektivního a fungujícího řízení státu. Je pravděpodobné, že to ministr tak opravdu chápe a zřejmě i věří, že to myslel stejně také šéf hnutí. Kdy ale státy fungovaly nejefektivněji? Přece v časech diktatur, kdy se vládci nezdržovali složitým a zdlouhavým dohadováním se v parlamentech a v lepších případech parlamenty zglajchšaltovali k bezproblémovému a hladkému hlasování o „potřebných“ zákonech.
A vzpomeňme si na to, jak Andrej Babiš prohlásil o Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, že je to žvanírna. Aniž bych chtěl srovnávat, tak třeba Caesar si totéž myslel o římském parlamentu a nechal se v příhodné chvíli prohlásit doživotním diktátorem (tehdy ještě slovo diktátor nemělo tolik negativních konotací). Ano, firmy jsou řízeny direktivně, což je nutné. Na druhé straně se ve firmách nerozhoduje o zákonech. O demokracii se pak říká, že je nejméně efektivním způsobem řízení. Proč asi? Demokracie se totiž odehrává především v debatách o správných cestách dalších postupů v nejrůznějších oblastech, kdy stoupenci různých politických směrů svádějí verbální souboje, aby veřejnost přesvědčili, že cesty, co ten který směr reprezentuje, jsou lepší, než postupy navrhované jinými směry.
Ano, většina těch diskuzí je planým žvaněním. Je ale na lidech, na voličích, aby rozpoznali sami, co je co. Demokracie má totiž velký nedostatek. Chce po lidech, aby se rozhodovali, chce po nich, aby si namáhali hlavy, aby převzali odpovědnost za svá rozhodnutí. A to je malér. Úřad po lidech žádá jenom služební spolehlivost, firma pouze správné plnění úkolů, ale demokracie předpokládá účast lidí na rozhodování. Diktatura pak nutí lidí k poslušnosti a za to jim slíbí, že za ně všechno zařídí a vyřeší tak, aby se měli lépe. Nepožaduje od lidí, aby o něčem přemýšleli, nechá je třeba, aby se bavili a spolehli se na „vůdce“, kteří zajistí, aby dostali, na co mají právo a nestarali se o to, jak, však on to někdo zaplatí.
Příčinou nespokojenosti lidí ale není demokracie, nýbrž všichni ti, co demokracii obcházejí a snaží se pro sebe jinými cestami získat výhody, peníze a moc. Když místo stran, které vyhrály ve volbách, vládnou třeba různé mafie (kmotři, lobbisté...), korupce a klientelismus, nastává ta pravá chvíle pro nástup hnutí se silným lídrem, které slíbí, že s korupcí a jinými špatnostmi zatočí a zařídí efektivní fungování státu a jeho institucí. Spoléhá přitom na to, že mnozí lidé nerozpoznají, co jsou skutečně opatření proti zmíněným negativním jevům a co už je oklešťování demokracie, té neefektivní žvanírny. Na to bychom neměli zapomínat.
V Podivné ruletě zpívá Karel Kryl sice v souvislosti s okupací ze srpna 1968 také „...minulo září a ulicí chodí jen milion tváří, těch zbloudilých lodí a žádná z nich neslyší pamatuj...“ A co dnešní tváře? Slyší to, na co by měly pamatovat?
