Fakt nechápu, proč někteří lidé mají potřebují vychvalovat lidi s absencí vzdělání, a ty, kteří vzdělaní jsou, snižovat. To přece nemůže být jen relikt komunistické adorace dělnické třídy, která vybojuje spravedlivou společnost.
Tady na blogu se o něco v tom smyslu pokusil Jan Lněnička v článku „Dělá z nás to, že máme znalosti, lepší lidi?“ (zde) Autor v něm předně libovolně zaměňuje pojmy znalosti a vzdělání, které nejsou synonymní, a je otázka, zda to dělá záměrně, aby čtenáře spletl, nebo jsou ty záměny důsledkem jeho neznalosti. Vzdělání ani znalosti z nikoho lepšího člověka nedělají, ale nečiní z něj ani člověka horšího. Vzdělání jedince a jeho lidské kvality spolu nesouvisí. A co vlastně znamená být dobrým, respektive lepším člověkem? To nikdo nemůže definovat.
Samozřejmě rozumím tomu, proč komunisté potřebovali ponížit, zbavit vlivu, nebo přímo odstranit vzdělané lidi, kteří byli podle jejich představ spojeni s buržoazií. Byl to boj o moc. Když ji komunisté uchvátili, došlo jim, že se bez vzdělaných lidí neobejdou ani oni, takže začali vzdělávání podporovat, ale pro lidi s určitým kádrovým profilem a třídním původem.
Vypadá to, že mnoho našich současníků včetně pana Lněničky uvízlo v takto ideologickém a třídním vnímání role vzdělání. Nejspíš proto Jan Lněnička napsal hned v perexu: „Všimněme si, že v průzkumech mají ty „správné“ názory a též volí ty správné strany, lidé s vyšším vzděláním žijící většinou ve větších městech. To ostatní je nedovzdělaný póvl z vidlákova.“ Jenže průzkumy o „správných názorech a stranách“ nic neříkají, to pouze Lněnička filtrujete neutrální údaje z průzkumů přes své představy a soudy. A opět se nabízí otázka, zda to není on, kdo ve skutečnosti považuje lidi s nižším vzděláním a z venkova za póvl.
Rozumím i prezidentu Miloši Zemanovi, o kterém se Lněnička zmiňuje, že hraje roli lidového prezidenta (ač je ve skutečnosti intelektuál, nebo aspoň byl, s velkou dávkou ješitnosti a pýchy), že napadá takzvané lepšolidi a jakousi pražskou kavárnu a nesnáší „novinářskou žumpu“. Pro tohoto prezidenta je mnohem snazší nesmyslně nálepkovat, paušálně ostouzet, urážet a pomlouvat, než věcně argumentovat proti věcné kritice svých činů a slov, navíc když se už vícekrát prokázalo, že lhal, vymýšlel si a překrucoval fakta.
To je právě ten populismus, kterým se Miloš Zeman snaží zavděčit sortě lidí, která slyší na to, že má stejné žaludky, potřeby a práva jako lidé vzdělaní s většími šancemi se uplatnit, ale už nikoli na to, že pro získání vzdělání a dosažení uplatnění je třeba něco udělat a obětovat, většinou hodně. Není těžké si domyslet, proč se prezident pokouší proti sobě stavět lidi „vzdělané a nevzdělané“, i když je to klam. Ve skutečnosti proti staví sobě lidi, kteří dovedou kriticky myslet, proti těm, kteří to neumí, a proto podléhají snáze populismu a demagogii. Kriticky myslící lidé jsou mu nebezpeční, ať už mají či nemají formální vzdělání.
Prezidentu Zemanovi jde o moc – rozděl a panuj, a to v podstatě úplně stejně jako komunistům po puči v únoru 1948. Proč něco podobného však dělá Jan Lněnička, je mi záhadou. Tedy záhadou je to v tom případě, že tak činí sám o své vůli a zadarmo, jestli má ale jiné motivy, už to tak záhadné není. Jedná-li se však o Lněničkovy upřímné názory, pak bych mu doporučil za vzor jiného prezidenta, a sice prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.
TGM pronesl k 10. výročí vzniku republiky v roce 1928 proslov ke školní mládeži, a v tomto proslovu mimo jiné řekl: „Přemýšlejte, když dorůstáte, o tom, co chcete býti. Ať budete dělníkem, ať rolníkem, ať řemeslníkem, ať učitelem, ať technikem, ať umělcem nebo spisovatelem, zkrátka — ať budete čímkoliv, vždycky buďte pilnými a poctivými pracovníky. Všichni jsme povoláni k práci, každý na svém místě a podle svých vloh. Společnost musí mít pracovníky rozmanité, práce musí býti účelně rozdělená a uspořádaná, ale všichni, kdo poctivě pracujeme, jsme si v práci rovni — dobrý dělník není méně hodný než dobrý president.“
To je řeč nejen opravdového státníka, ale především moudrého člověka. A TGM slouží ke cti, že se v duchu svých slov také choval. Každý, kdo uznává hodnoty, o nichž Masaryk mluvil, a přidá k nim lásku, vlídnost, porozumění, empatii a ochotu pomáhat, má šanci stát se lepším člověkem. Ponižovat a ostouzet vzdělané a adorovat absenci vzdělání a neznalost je cestou do pekel. To věděl už sultán Mehmed II., který dobyl Cařihrad, i když to pojal po svém, jak popisuje v závěru knihy Pád Cařihradu finský spisovatel Mika Waltari:
„I do Cařihradu se vrátili uprchlíci a sultán přislíbil být příznivý každému Řekovi, který se vrátil a mohl dokázat svůj vznešený původ. Mnozí se vrátili, a když dokázali svůj původ, byli neodkladně ze sultánova příkazu popraveni. Sultán se smiloval pouze nad chudým lidem, dovolil mu vykonávat práci pro obohacení říše, každému podle toho, čemu se vyučil. Přijal do svých služeb i učené zeměpisce, dějepisce i císařovy techniky. Nad filozofy se však nesmiloval.“
Tato Waltariho slova ukazují, že lidé, kteří něco dovedou svýma rukama či hlavou, jsou použitelní pro každý režim a lze je pro něj získat. Lidé, žijící ze svého původu, jsou pak vždycky tak či onak na přítěž. A filozofové, respektive kriticky myslící lidé, jsou za všech časů nebezpeční. Je s nimi potíž a nedají se zvládnout, proto nemohou počítat se smilováním.
