Dárek k narozeninám (povídka)

Možnost obdivovat krásu hor bývá vykoupena fádními štrapácemi po pěšinách plných kamení. Pokaždé nejsou ale přemísťovací tůry jen nudné. Někdy na cestě čeká překvapení. 

     Kdo by nedostával rád dárky k narozeninám? Nejsem výjimkou, ačkoli  na každý většinou brzy zapomenu. Jeden mi ale zůstává v paměti, i když už uplynula řada let od okamžiku, kdy jsem k němu přišel. Nešlo o žádnou honosnou, drahou věc. Vlastně to vůbec nebyl konkrétní předmět, nýbrž zážitek a snad právě proto přetrvává a neztrácí na hodnotě. Udál se překvapivě, náhodou a trval jen krátkou intenzivní chvíli. V tom je jeho kouzlo. 

     Jsem s ženou a dcerami na dovolené v Tatrách a zrovna čekáme v Tatranské Lomnici ve dlouhé frontě a úmorném vedru v hale na lanovku, která nás doveze na Skalnaté pleso a další sedačková potom na Lomnické sedlo. Čistý horský vzduch je beznadějně vydýchán stovkami okolostojících plic. Všem stéká po čelech, krcích, zádech a nejspíš i jiných částech těl lepkavý pot. A k tomu ještě ty řeči a vtipy spolučekatelů. Hrůza! Zeptejte se dozlatova opáleného horala, jestli to stojí za to, a on si jen opovržlivě odfrkne. Co to může být za požitek mořit se ve výhni lanovkové haly a pak viset na špagátě v bedně ze skla, plechu a laminátu a nechat se bez práce vlastních svalů táhnout vzhůru? Jenže pro nás, ze začouzeného města v rovinách Hané, je příjemné a zajímavé vznášet se nad vrcholky smrků, vysoko nad kosodřevinou, borovicí limbou a lišejníkem porostlou kamennou sutí, dívat se do krajiny a pozorovat, jak se dole po cestičkách plahočí skupinky mravenečků, co vámi nejspíš pohrdají. Ostatně, když má člověk s sebou ještě ne tříleté dítě, těžko se rozhodne jinak.

     Konečně pohled z Lomnického hřebenu na majestát okolních hor, rozervanost skal, závrať roklin a i odtud průzračnou vodu Skalnatého plesa je pro všechny stejně krásný. A pak nás beztak čeká více než dvouhodinová pěší túra po kamenech tatranské magistrály, mě navíc s dítětem v krosničce na zádech. Na každém kroku se tu ujišťujeme, že jakýkoli pohled dolů do popradské nížiny a dále na panorama Nízkých Tater a Slovenského rudohoří, nahoru na řeky kamení, dopředu, dozadu skýtá vždy překvapení a nikdy se neomrzí. Rozčilují nás však zástupy lidí, kteří se ubírají opačným ale hlavně stejným směrem. Je to tu jako na rušné třídě velkoměsta.

     „Tatí, víš, co si představuju?" ptá se za mnou kráčející starší dcera.„ Že my jsme obři, ty kameny na cestě jsou velké skály a my že jdeme po těch skalách."

    „ Z hlediska mravenců to tak vypadá," vžívám se do té představy.

    „ Jenže my nejsme mravenci," oponuje dcera.

    „ Říkám - z hlediska - to znamená jako z pohledu mravenců, jak oni nás vidí," vysvětluji.

     Najednou se dva muži přede mnou prudce zastaví, až do nich narazím. Co se děje? zvedám oči a vidím, že všichni přede mnou jsou přimrzlí na místě.

    „ Na cestě je medvěd!" oznamuje kdosi.

     Naléhavě cítím mladší dceru v krosně na zádech a zamrazí mě úlek, nicméně se proderu téměř dopředu a nakukuji mezerou mezi dvěma muži. Medvěd je tak dvacet metrů před námi a prohlíží si nás. Nemohu říci, jestli pátravě, zuřivě nebo bázlivě. Jeho„ tvář" bez mimiky vypadá netečně, tak netušíme, jestli se nechystá zaútočit. Kdyby ano, stejně bychom asi všichni byli bezradní a bezmocní. Zároveň jsem ale přesvědčen, že medvěd nic takového neudělá, protože má určitě sám strach z takového houfu lidí. Ostatně tomu musím věřit, nic jiného nezbývá. Směšná situace; říkám si. Nepřetržitý proud turistů ženoucí se po kamenité magistrále v jednotvárném tempu rozdělí jediný medvěd v okamžiku na dvě protichůdné skupiny. Ti na cestě pod ním mají náhle daleko víc naspěch, naopak my nad ním máme najedou oplýváme spoustou času a zdá se nám nepodstatné stihnout vlak ve Starém Smokovci.

    „ Myslíte, že bychom tomu medvědovi utekli?" zeptá se někdo z davu.

    „ Aj, i keď sa to nezdá, dokáže byť macko velmi rýchly," odpovídá muž vedle mě v dokonalé shodě s mým vlastním názorem. Medvěd nás nehnutě pozoruje, což dodá odvahu několika fotoamatérům, kteří začnou cvakat spouštěmi. Zalituji, že jsem poslední zbytek filmu vyplácal na snímky z okolí Lomnického štítu, neboť se mi před tím zdálo, že už nás nemůže dnes potkat úchvatnější podívaná.

    „ Vidíš, kolikrát jsem ti už říkala, že nemáš fotit desetkrát jednu a tu samou věc. Ale ty na mě nikdy nedáš," nepromarní příležitost k výčitce manželka, která znenadání stojí vedle mě , jakoby věděla, o čem přemýšlím. 

     Medvěd vypadá mladě, nezkušeně a notně vyzáble. Přestaneme ho bavit, a tak se ukázněně pustí dolů po cestě jako ostatní turisté. Postupujeme opatrně za ním a přitom každý vyhlíží místo kam uskočit, kdyby se proti nám  přece jenom rozběhl. A on se náhle opravdu obrátí a vykročí rozvážně vzhůru. Zato my prcháme  zcela nedůstojně a neorganizovaně  zpátky. Jenže medvěd si to vzápětí rozmyslí, otočí se a pokračuje zase dolů. Za chvíli je jasné, že i huňáč hledá vhodnou pěšinku, kudy zmizet z cesty. Když ho nebudeme dráždit, všechno dobře dopadne. V jedné chvíli si oddechneme, když medvěd z magistrály ustoupí. Jenže on se v momentě vrací a dál šlape kamení spolu s turisty. Svahy dolů i nahoru jsou zřejmě i pro divokého obyvatele hor příliš strmé.

    „ A teď bych chtěl vidět, jak se asi baví ten cirkusák, který sem toho medvěda pustil," ozve se kdosi.  

    „ Ale to je divý medved," nepochopí jiný. Přibývají i další vtipné poznámky.

    „ Chalani, choďte chytro dole! Za vámi je medved!" zařve chlapík těsně za mou hlavou na dva kluky, kteří se znenadání objeví deset, patnáct metrů před medvědem v zatáčce, loudají se po cestě a nic netuší . Asi to nejdřív mají za fór, ale pak se jeden ohlédne a rytmus jejich kroků dozná prudké akcelerace.

     Až nedaleko Obrovského vodopádu se najde poněkud mírnější svah. Medvěd toho využije, sejde z cesty a vyběhne na skalnatý ostroh nad ní. Tam se zastaví a jako z tribuny sleduje vlnky na říčce vytékající z vodopádu a váhající turisty. Konečně jeden po druhém procházíme opatrně pod ním. Když ho míjím, jsme od sebe sotva osm metrů  vzdušnou čarou.

     Zabrzdím, otočím se k němu zády a ptám se dcerky v krosně:„ Vidíš míšánka?"

    „ No, vidím," odvětí ledabyle a nevzrušeně.

     Obrátím se zase čelem k medvědovi a chvíli se díváme jeden druhému do očí. Najednou je mi líto, že naše setkání končí. Strach je ten tam - můj i medvědův. Nevím, co si teď myslí on, ale chci naivně věřit, že ani jemu není rozloučení lhostejné. Alespoň to tak vypadá, jak tam nehybně stojí na skále. Ještě okamžik se kochám blízkostí velkého, silného zvířete, které není ani v kleci ani vycpané v muzeu ani ochočené v cirkuse a přesto si nechceme ublížit. Ale co naplat, musíme každý jinam - já zpátky do své civilizace, on do svých hor a lesů...

     Když na nás pak dopadá jemná mlha průzračné vody z Obrovského vodopádu, starší dcera poznamená:„ Vidíš, tati, ty máš dneska narozeniny a tohle byl pro tebe ten nejlepší dárek, viď."

     Má stoprocentní pravdu a já znovu zalituji, že nemám v aparátu ten zatracený film. Ale co. Ten latentní záběr mi z mysli nikdo nevygumuje.