Pokud by se někdo chtěl dovědět, jak se dělá propaganda, kampaň a manipulace, stačilo by mu pozorně sledovat dění kolem koronaviru, jím vyvolané nemoci covid, v souvislosti s nimi vyhlášené pandemie, a věděl by všechno.
Naposledy jsem sledoval debatu pod jedním zdejším textem, v níž jeden aktér srovnával covid s chřipkou, a druhý tvrdil, že jsou to dvě zcela odlišná onemocnění. Vzhledem k tomu, že ti diskutující nejsou žádní odborníci, ani se k nim nesbíhají výsledky ze všech světových laboratoří, které se koronavirem zabývají, nabízí se otázka – jak mohou cokoli na toto téma tvrdit?
Kdo vlastně přesně ví, co izolovali v čínském Wu-chanu? Byl to opravdu jen samotinký koronavirus, nebo koktejl genetického materiálu s mnoha viry různého druhu? Kdekdo dnes o koronaviru a covidu mluví a píše, jako by to byli jeho důvěrní známí, o kterých ví všechno. Jde tu zjevně o proces jakéhosi zdůvěrnění čili obdobu personifikace jako zosobnění, hojně využívanou v propagandě a propagaci.
V propagandě se například už dávno stal pojem nacismus zosobněním zla. Komunismus ještě stejným zosobněním zla není, proto mnozí odmítají srovnání nacismu a komunismu. Tito lidé si to v myslích sice různě racionalizují, ale jde o podvědomou věc. Komunismus totiž nebyl dosud tak masivně interpretován jako esence zla. V propagaci se kdysi podivný černý šotek stal personifikací špíny, kterou z prádla vyháněl prací prášek OMO. Na lidi to působilo úplně stejně.
V případě koronavirů se objevují co chvíli obrázky kulových či bramboru připomínajících útvarů s charakteristickým uspořádáním povrchových struktur lipidového obalu ve tvaru sluneční koróny s tím, že je to koronavirus! To je právě onen proces zosobnění. Běžný člověk vidí kuličku s koronou a bez přemýšlení ví – to je smrtící zlo, před kterým je nutné se chránit. Když se k tomu přidá pár nepřehledných grafů a čísel, která se zdají apriori vysoká, může státní moc nařizovat, co chce, a lidé budou skákat jako cvičené „vopice“, a když některá vopice skákat nebude chtít, ostatní už ji samy srovnají.
Vždyť, jak to bylo. Začaly se objevovat zprávy o koronaviru, chvíli se nic moc nedělo, ale najednou Světová zdravotnická organizace vyhlásila koronavirovou pandemii a lidé začali šílet. U nás se téměř zastavil život, premiér a málem celá vláda skoro tloukli hlavami o zem před letadlem s dodávkou draze zaplacených čínských roušek a jiných serepetiček, lidé šili roušky jako zjednaní, protože stát jim žádné nedal, chodili s nimi do lesa a jezdili v autech a médiích nebyly jiné zprávy než o koronaviru.
Když se ale zjistilo, že naše i světové hospodářství za takových okolností zkolabuje, že lidé umírají na jiné nemoci, neboť se bojí chodit k lékařům a na operace, aby nechytli covid, že budou zalezlí doma a prázdninový byznys přijde na buben, začal koronavirus rázem ustupovat. Všechno se rychle vracelo do starých kolejí a lidé se začali chovat zase normálně, jako by koronaviry nechumelily.
A to má být všechno? říkali si zklamaně strůjci koronavirové apokalypsy. Bylo jen logické, že koronavirus musel opět nastoupit. Zase se začal šířit, přibývalo nakažených i ohnisek nákazy, roušky jsou opět na scéně… Pozoruhodné je, že například u nás přibývá prý nakažených jako v dobách největšího řádění koronaviru, ale opatření se zavádějí místně a značně váhavě. Nejspíš mocní nechtějí spustit stejný ekonomický průser jako na jaře. Pak to ale postrádá logiku. Jak to, že při stejném tempu šíření nákazy nejsou potřebná stejná opatření? Nebo je to tak, že nikdo neví, co je vlastně účinné opatření a co je zbytečné?
Možná bychom si měli uvědomit, že se nám koronavirus jeví jako děsná hrozba hlavně proto, že se o něm stále mluví a píše, že se denně vydávají statistické údaje, že se kdekdo stal odborníkem na covid. Jiné nemoci veřejnost nijak nesleduje, a to včetně infekčních, a je tím pádem se jich nijak neděsí. Covid je nejspíš jiná nemoc než chřipka, ale zdá se, že jejich dopady na lidi jsou zhruba stejné.
