Co udělat s médii veřejné služby?

V souvislosti s pokusem vedení Českého rozhlasu instalovat jako šéfku svého zpravodajství „proslulou“ novinářku Jitku Obzinovou, aby vyházela „přebytečné“ redaktory, se na blogu idnes.cz objevila řada odborníků na veřejná média.

Pokusím se nyní o ryze laický, ale snad informovaný pohled.

Z článků a diskusních příspěvků vyplynuly dvě hlavní otázky: 1. Mají redaktoři, tedy vlastně zaměstnanci, co mluvit do toho, kdo jim bude šéfovat? 2. Potřebujeme média veřejné služby? Ani na jednu není jednoduchá a jednoznačná odpověď.

Ad 1) Důležité je napřed si uvědomit, že ať lidé pracují společně na jakémkoli „díle“, musí spolu vytvořit jakýsi organismus, aby práce vedla k úspěchu. Komandování a rozkazování je asi nejméně efektivní způsob řízení. Například egyptologové už poměrně dávno přišli na to, že pyramidy nemohli stavět otroci z donucení, ale svobodní lidé dobrovolně. Úspěšná nebude ani parta kopáčů, jejíž vedoucí jen nařizuje a nerozumí individualitám jednotlivých dělníků a neumí je motivovat. 

Nesrovnatelně obtížnější je ale vést tým redaktorů, tedy tvůrčích lidí. S direktivním řízením dřív nebo později narazí v takovém kolektivu každý šéf. Je snadné vyhodit i zkušeného a schopného redaktora, když nebude poslouchat „vojenské“ rozkazy. Mnohonásobně těžší je za něj sehnat rovnocennou náhradu, nebo vychovat jiného redaktora. Pokud je potřeba tým takzvaně zeštíhlit, nemůže to udělat někdo zvenku, který nezná fungování organismu dané redakce. To je jako zprostřed zdi vybourat pár cihel, které se mi nelíbí, neboť nedrží tak úplně linii. Výsledkem bude, že zeď velmi pravděpodobně spadne.

Ad 2) Poněkud nesprávně formulovaná je otázka, zda „potřebujeme“ veřejnoprávní média. K životu taková média, ba média vůbec nikdo nutně nepotřebuje, jako ostatně spoustu jiných služeb. Jiná věc je, jestli veřejnoprávní média chceme? Zase je dobré si uvědomit, že veřejnoprávní jsou u nás, ale i ve světě v podstatě jen televize a rozhlasy. Oblast tisku se bez „veřejnoprávních novin“ obejde prakticky všude, rovněž internetová žurnalistika se obejde bez veřejnoprávních serverů.

Jedním z důvodů tohoto jevu je, že rozhlas a zejména televize jsou na rozdíl třeba od novin komplexnější média, která nabízejí vedle zpravodajství a publicistiky také zábavné, vzdělávací a dokumentární pořady. To tisková média umějí jen v omezené míře. Pokud jde o internet, tak tam si zase každý může vytvořit své vlastní médium, jak už kdysi psal Ondřej Neff, a sledovat, dejme tomu, americkou NBI, filmy s Marilyn Monroe, včelařské články, videa a komentáře a populární hudbu 60. let 20. století.

Takže vzhledem k charakteru televize a rozhlasu se společnosti, respektive státy rozhodly, že není možné tuto oblast úplně pustit z rukou a zřizují částečně „veřejností“ kontrolované veřejnoprávní stanice, které nebudou závislé na žádných soukromých a partikulárních zájmech. Hlavně v Evropě jsou veřejnoprávní média zavedená prakticky ve všech zemích. 

Já bych se sice obešel vůbec bez veřejnoprávních médií, ale v malé zemi, jako je ta naše, je poměrně snadné pro některé byznysmeny ovládnout podstatnou část televizního a rozhlasového mediálního trhu a diktovat jednotlivým stanicím, jak mají informovat, jak mají lidi bavit, jakým směrem je mají vzdělávat, jaké dokumenty jim mají servírovat… Takže zejména po zkušenostech z posledních let nevidím jinou možnost než veřejnoprávní televizi a rozhlas u nás podržet. 

Osobně se mi však líbí víc, jak to mají v USA, kde pro televize funguje Public Broadcasting Service (PBS), tedy veřejnoprávní výrobce a distributor televizních programů. Je to nezisková organizace a nejvýznamnější výrobce vzdělávacích televizních programů ve Spojených státech, pro děti i dospělé (zde). Pro rozhlasové vysílání funguje v USA na obdobném principu National Public Radio čili NPR (zde). Jenže v USA není jednoduché ovládnout televizní a rozhlasový trh, protože tam existují stovky a tisíce vysílačů, mnohé jsou přitom regionální, což ovládnutí ještě více komplikuje. 

Mimo obě rozebírané otázky stojí námitka, že si u nás „musíme“ veřejnoprávní média platit, i když o ně třeba nestojíme, i když nám připadá, že nejsou nezávislá a že jejich úroveň je slabá, a ještě stále klesá. Inu, nemusíme je platit. Platíme koncesionářské poplatky, které se vybírají za příjem televizního a rozhlasového signálu nebo za vlastnictví funkčních televizních a rozhlasových přijímačů. Platili bychom je tedy i tehdy, kdyby žádná veřejnoprávní média neexistovala.

To, že koncesionářský poplatek u nás i v řadě jiných zemí slouží k úplnému nebo částečnému financování televizního či rozhlasového vysílání veřejnoprávních médií, je jiná věc. Tím, že je financování odděleno od vlivu státního rozpočtu, je koncesionářský poplatek považován za garanci nezávislosti veřejnoprávních médií. Samozřejmě, že se názory na to, zda tomu tak skutečně je, mohou různit, a také, že se různí. A koneckonců to lze zákonem změnit. Jde o to, kdo to případně udělá.

Dále si můžeme vyhledat, že například Česká televize má zákonem vymezenou činnost mimo jiné „poskytovat objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů“. Můžeme si najít i zásady média veřejné služby (zde), které jsou: pluralisticko-stranicky neutrální, objektivita, vyváženost, etický kodex média a redaktora.

Když ale víme, že objektivní je to, co existuje nezávisle na subjektivním mínění, chtění nebo zájmu, a když víme díky Marcu Aureliovi, že všechno, co slyšíme (čteme), je názor, nikoliv fakt, a všechno, co vidíme, je úhel pohledu, nikoliv pravda, pak musíme mít o objektivitě jakýchkoli informací pochybnosti. A pak je tu ještě Okrentův zákon, který říká: „Snaha dosáhnout (v komentáři) rovnováhu může vést k nerovnováze, protože někdy je taková i skutečnost.“ Nechť si každý udělá závěr sám.