Co teď s tym, když zase bude jako za totáče?

Když si dáte tři týdny mediální půst, tak hned po něm s osvěženou prázdnou, respektive vyčištěnou hlavou spokojeně zjistíte, že svět sice malými krůčky ale neochvějně kráčí každý den o ždibec blíž k novému totáči.

Zachmuřil jsem se. To bylo nějakého zvonění klíči a stejně to zase spěje zpátky do prdele, přesněji řečeno k novému totáči. Jen ten totáč bude kavárensky a sluníčkově, evropsko-unijně zelený, což je sice po hnědém západním a rudém východním totáči značný pokrok, ale svět se na každý pád posunul zas o další kousek do hajzlu, jak poznamenal jeden pán ve slušivé čepičce vražené div ne přes oči a s bílým, hořce ironickým nápisem na černém tričku „??? ???? ???????“.

Avšak jedna paní nadějně povídala, že je to podle ní přehnané, protože ke skutečné totalitě máme i přes dílčí analogie hodně daleko. A ta paní je moudrá paní, jak můžete zjistit zde, zde a zde, a taky tam. Hned ale posmutněle dodala, že je ovšem znepokojivé, jak postupně slábnou argumenty, kterými lze oponovat tvrzení, že už je to zase jako za totáče. Tak, a co teď s tym? Za rudého totáče jsme zesměšňovali bolševicky nadšenou písničku „Na Ukrajině jasné slunko svítí, pionýr Vaska stromek zasadil…“ dodatkem – hanba mu, hajzlovi! Když ale teď bude všechno Ukrajina… Co si počneme?

Sotva jsem na to početí pomyslel, zastavila se u mě jedna babička s vnučkou, a ta babička mi vyprávěla, jak spolu s rodiči děvčátka před časem nevěřícně zírali na to, když je dívčina přesvědčovala, že „miminka nenosí v bříšku pouze maminky, ale že je tam mohou mít i pánové“. Prý jim to říkali ve škole. Opět mě napadlo: Tak, a co teď s tym? Zmocnila se mě hrůza. Vrací se snad doba, kdy budou muset rodiče uvádět dětem na pravou míru to, co se dozví ve škole? Prostě se zase bude mluvit jinak doma a jinak ve škole. Stejně jako když jsme byli malí. Tedy jako za totáče... 

Já už vlastně tu dvojí mluvu praktikuji nyní. Doma bych řekl – kurva štelung, ale teď, když jsem na veřejnosti, ulevím si pouze – verfluchte Arbeit čili zatracená práce. Co když mám ale jiný názor, blesklo mi hlavou, vyhodí mě za něj snad z rachoty, kam chodím zvesela a s vyhrnutými rukávy? Projel mnou opět děs. Ještě mi přijde předvolání na pracovní úřad. Co bych tam ale dělal? Vždyť nepracuji, ježto jsem v penzi. Dostavila se úleva, to mě ani nemohou vyhodit ani z práce. Trvala však jen krátce. Pominula, když mi došlo, že mně ta vládnoucí zpropadená pětikolka chce uškrábnout z mé zasloužené valorizace důchodu…

Onkel Andrej ale něco takového nedopustí. Za pomoci leopardů Aleny a Karla rozpoutá ve sněmovně hotové peklo a nad ním bude vrčet, vrčet a vrčet můra, oka na křídlech, na nichž nás přenese do flasteneckého ráje, bez všech těch muslimů a ukáček, nad kterým se nebude jako meč starého Damokla houpat zlověstný ušácký pařát. Andrej se nebude muset ani bát, že mu leopardi uvíznou ve zmrzlém blátě, protože teplota prudce stoupne, až se roztaví mříže Vrábelovy cely. A jaká bude pětikolka. S pláčem bude muset přiznat, že se jí polámalo ne jedno, ale všech pět kol, s čímž úměrně vzroste škoda, co nadělala.

Když se však teď rozhlížím kolem, vše je zatím při starém. Chystá se obrovská eskalace války, do které se zapojují idioti ze střední Evropy, starý Bidet ve Varšavě hledá správné letadlo a z amerických ambasád zlé jazyky ševelí, že se připravují teroristické útoky na území Ruska včetně Krymu. Prostě pěkná pohoda. Stále žijeme ve sféře obrovské redundance elektronického smogu, v němž jsou pokrytectví, lež a veškeré ideologické lži a manipulace umocněny bleskovým přenosem na stříbrných obrazovkách (které jsou ve skutečnosti černé) a miliardách mobilů systematicky usilujících o debilizaci osmi miliard světové populace. Maně si říkám, jestli to úsilí není zbytečné.

Vtom jedna paní zase povídala, že se dnes mladé snaží zfanatizovat ve jménu záchrany planety a umlčovat všechny „nesprávné“ názory ostrakizací jejich nositelů. A pán v pitvorné čepičce k tomu poznamenal, stejně jako v květnu, že soudruzi mají zájem na tom, aby konflikt vzhledem ke schválení zákona o půjčce a pronájmu trval co nejdéle, neboť zbraně je třeba prodávat...  Vyděšeně kmitám očima z té paní na toho pána a napadá mě, jestli oni v té škole neměli nakonec pravdu, když oné holčičce říkali, že miminka mohou mít v bříšku i pánové…

Chci se té paní a toho pána zeptat, jestli je porodila maminka nebo tatínek, ale pak si to rozmyslím a radši se nostalgicky zasním, jak bývalo za totáče. Všem těm hlasům, které tvrdí, že za totáče bylo hůř, odpovídám – líp bylo, líp. Pivo bylo za korunu sedmdesát, rohlík za třicet haléřů, kilo bůčku za dvacet kaček a nikdo nás nemlátil jako matka Marfušu po hubách jakýmsi Copem dvacet šest, aby nám do nich vtloukl univerzální definici zavádějících informací a dezinformací v oblasti klimatu. Stačilo otevřít Rudé právo, a tam byly všechny potřebné definice jako na talíři a člověk se po nich nemusel pídit u jedné paní a jednoho pána.