Blíží se 50. výročí sovětské okupace Československa, od 12. července 2018 máme vládu trestně stíhaného premiéra podporovanou komunisty, a předseda KSČM tvrdí, že v srpnu 1968 zosnovali invazi hlavně Ukrajinci. Jak to souvisí?
Souvisí to tak, že v perexu zmíněná fakta názorně vyjadřují mravní bídu, která v naší zemi trvá vinou sovětské invaze a následující „normalizace“ už skoro padesát let. Když v noci z 11. na 12. července 2018 získala v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR důvěru KSČM podporovaná menšinová vláda ANO a ČSSD v čele s premiérem Andrejem Babišem, řada hlasů srovnávala tuto skutečnost s komunistickým pučem v únoru 1948. To ovšem podle mého nesedí. Únor 1948 byl vyvrcholením vývoje v Protektorátu Čechy a Morava za druhé světové války a v necelých třech letech po ní. K srovnávání dnešního vývoje s událostmi po 25. únoru 1948 svádí podle mého stalinský bolševický teror, který následoval po něm. Ten nám však nyní nejspíš nehrozí. Ale něco na způsob „normalizace“ – to ano.
Co to však vlastně byla ta normalizace? Navrácení země do stavu, kdy bylo normální, že: vládla komunistická strana (dirigovaná z Kremlu), která si svou vládu zakotvila v ústavě; se lidé přetvařovali, tedy na veřejnosti režimu tleskali a v soukromí na něj brblali; lidé museli chodit do práce, kde se ale mohli flákat; na lidi číhali všude donašeči StB, takže si každý dával pozor na to, co říká; existovaly absurdní nedostatky v zásobování, v hromadné dopravě, zkrátka všude a lidé závistivě vzhlíželi k blahobytnému kapitalismu, o kterém se nuceně školili, že nevyhnutelně zanikne a dokud existuje, chce nás zároveň zničit.
Normalizace byla charakteristická tím, že lidé v drtivé většině akceptovali režim nastolený pragmatikem Gustávem Husákem, neboť uvěřili, že kdyby se po 21. srpnu 1968 nedostal do čela země on, mohli jsme dopadnout daleko hůř. Základní postoj většiny lidí v té době vyjadřovala odpověď „jakeš takeš“ na otázku: jak se máte?“ (Milouš Jakeš, generální tajemník KSČ před 17. listopadem 1989, se stal symbolem hlouposti a absurdity normalizačního režimu KSČ.)
Co byla normalizace nádherně popsal filosof a literární kritik Milan Šimečka ve své knize „Obnovení pořádku“, kde v kapitole Adaptace napsal například: „Žiju v zemi, jejíž hospodářský, politický a kulturní život vytváří denně celou řadu absurdit, které pobuřují zdravý rozum. Jestliže nemá člověk rozum úplně otupen, narazí v průběhu obyčejného všedního dne na deset situací, nad kterými se rozum zastaví v němém údivu. A není tomu tak proto, že bych vystupoval denně v roli kritika společnosti a pečlivě zaznamenával každé drobné selhání. Tyto provokace zdravého rozumu si zažívá každý občan, kterého ještě nezdolala úplná apatie.“ Ukázku z kapitoly „Adaptace“ najdete http://www.monumenttotransformation.org/atlas-transformace/html/a/adaptace/adaptace.html.
Příznačné je, že Šimečka byl komunistou, vyučoval na vysokých školách marxistickou filosofii, než byl v roce 1970 (tedy po nástupu normalizace) nucen pro své postoje opustit KSČ i univerzitní půdu a pracoval pak v manuálních profesích. Sdílel tak osud mnoha komunistických intelektuálů, kteří se nesmířili se sovětskou okupací z 21. srpna 1968. Je třeba si uvědomit, že jíní, než komunističtí intelektuálové ve veřejném prostoru tehdy oficiálně nemohli působit. Pokud nebyli přímo členy KSČ, museli minimálně deklarovat souhlas s vedoucí úlohou KSČ.
Můžeme se ptát, jak to, že se Husákovu vedení KSČ podařilo tak úspěšně normalizaci prosadit? Odpověď je nasnadě – normalizace začala po několika letech politického a kulturního uvolňování, jež vyvrcholilo takzvaným „Pražským jarem“ násilně zardoušeným sovětskými tanky, kdy mnozí lidé měli ještě v živé paměti bolševický teror padesátých let. Trvala něco přes dvacet roků a za tu dobu se lidem dostal pod kůži nihilismus té doby. Tehdy, a právě tehdy lidé houfně rezignovali na možnost pravdivého poznání, platnost všech autorit a hodnot… To určitě není až současný jev.
Musím spravedlivě uznat, že rozvrat hodnot, pád autorit a rezignace na pravdivé poznaní mají počátek už někdy v roce 1938. Od mnichovského diktátu se totiž život lidí v naší vlasti odehrává téměř dokonale podle slavné „cimrmanovské frustrační kompozice“, kdy je prvek očekávání a naděje záhy střídán prvkem zklamání. Normalizace se prosadila právě proto, že naději narozenou na jaře 1968 zajezdily do země pásy sovětských tanků. Nechť si kdo chce dnes tvrdí, že v roce 1968 šlo jen o výměnu komunistických pohlavárů u moci, tak to zkrátka tenkrát nebylo.
Další otázka zní: skončila někdy vůbec normalizace? Po 17. listopadu 1989 se nakrátko zdálo, že ano. Další vývoj ale ukázal, že drtivé většině těch, kteří verbálně zdůrazňovali morální rozměr nastolené demokracie po pádu totalitní moci, šlo hlavně o moc vlastní a také si v neposlední řadě nahrabat. Normalizační duch pod kůží většiny zdejších lidí, který navíc vštěpovali vlastním příkladem do hlav svých dětí, způsobil, že jsme akceptovali existenci nereformované KSČM na politické scéně, relativizaci komunistických zločinů a kontinuitu právního systému prosazenou Pavlem Rychetským.
Utěšovali jsme se tím, že máme stále svobodu slova a demokracii a trpně sledovali, jak si bezskrupulózní kreatury mastí kapsy, absurdní působení politických figur, reprezentované zejména proměnami Miloše Zemana a Václava Klause, až po nástup Andreje Babiše k moci, druhé Zemanovo zvolení prezidentem a vyslovení důvěry Babišově druhé vládě díky podpoře stále nereformované komunistické strany. Nejméně polovině národa nevadí vůbec nic – ani to, že je premiér trestně stíhaný a byl uznaný soudem sousedního Slovenska za spolupracovníka StB, ani prezidentovo patolízalství vůči Rusku a Číně, ani to, že Miloš Zeman bude k 50. výročí okupace Československa mlčet.
Skutečnost, že se předseda KSČM Vojtěch Filip, mimochodem také bývalý spolupracovník StB, snaží shodit odpovědnost za násilný akt okupace Československa 21. srpna 1968 z bolševického Sovětského svazu na Ukrajinu, už jen dokresluje mravní bídu současné situace, o které jsem psal na začátku. Filip samozřejmě dobře ví, že tehdy nešlo o to, jestli za vpádem vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do naší vlasti stojí Rusové či Ukrajinci, neboť jej zosnovali sovětští bolševici, kteří prosazovali internacionální princip a nacionální přístupy potírali. Tomu, že si předseda extrémistické KSČM, kterou Babiš pustil k moci, může dovolit podobné trapné pokusy o falšování historie, nahrává fakt, že s dějinami je u nás spousta lidí, hlavně mladých na štíru.
Za chvíli skončí prázdniny a po nich se naplno rozběhne i politický život. A já se mohu jen radovat, že mám poměrně málo vlasů, protože mi jich nemůže na hlavě tolik vstávat hrůzou při pomyšlení, čeho se ještě dočkáme.
