Pravda a lež – kategorie, které jsou staré aspoň tak jako lidstvo, ale spíš mnohem starší. A stále se s nimi neumíme vyrovnat a často je ani od sebe rozpoznat. Přesto si lidé pořád myslí, že o nich dokážou říct něco přínosného.
Na blogu idnes.cz se problému pravdy a lži a také svobody slova naposledy věnoval Bohumír Šimek, který zde publikoval článek „Pravda a lež opět“. Věřím, že tento pán měl upřímnou snahu něco podstatného sdělit, ale utopil se v jalových řečech. To se stává ale velice často, když někdo o kategoriích pravda a lež začne přemýšlet. Bohumír Šimek se hned v první větě v perexu ptá, zda je svoboda slova svobodou lhát? A hned si odpovídá: „Není! Každý má být odpovědný za to, co říká.“
Šimkova úvodní otázka je ovšem zcela chybně zkonstruovaná. Co říká o svobodě slova Wikipedie? „Svoboda projevu (též svoboda slova) je svoboda vyjadřovat se bez cenzury a bez omezení. Synonymní termín svoboda vyjadřování bývá někdy používán pro indikaci, že nejde jen o svobodu projevu, ale také o svobodu informace a myšlenky přijímat, vyhledávat a rozšiřovat jakýmkoli způsobem, bez ohledu na použité prostředky. Tyto svobody jsou úzce spjaty s konceptem svobody myšlenek. V praxi není svoboda projevu v žádném státě absolutní a běžně podléhá omezením, například v případě „projevu nenávisti“. (…) Právo na svobodu projevu je těsně spjato s dalšími právy a může být omezeno, je-li v ostatními právy v konfliktu. (…) V rámci českého právního řádu je svoboda projevu (spolu s dalšími svobodami) zaručena Článkem 17 Listiny základních práv a svobod. Článek zaručuje svobodu projevu a právo na informace, nepřípustnost cenzury, právo vyjadřovat názory libovolným způsobem a svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“
Je snad v uvedených formulacích jediná zmínka o pravdě či lži? Není. Proč asi? Protože kategorie pravdy a lži se svobodou slova nesouvisí. Respektive „Všeobecná deklarace lidských práv“, „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“, ba ani naše „Listina základních práv a svobod“ si netroufají určovat, co je pravda a co lež. Bohumír Šimek však zřejmě ano. Ještě v perexu píše: „Přesto na internetu najdeš málo pravdy a převážně více lži!“ Ale samozřejmě, když to ten milý pán chce takto vyjádřit. Jenže to je flagrantní nepochopení toho, čím je internet.
Bohumír Šimek to jasně dokazuje, když dále píše: „Musíme pěstovat kulturu myšlení! Musíme se naučit internetové gramotnosti a musíme znát všechny záludnosti současné postmoderní doby, kdy pravda a lež byla postavena naroveň ve falešném, deformovaném požadavku svobody slova! Musíme se naučit tomu, že důvěryhodná zpráva musí být potvrzena ze dvou nezávislých zdrojů. Na internetu se tvoří falešné skupinové myšlení omezené souborem polopravd a lží, s jejichž příslušníky nelze diskutovat, protože skutečné, dvakrát ověřené pravdě nejsou ochotni uvěřit. Zdá se, že někdy jsou tyto skupinky vytvářeny programově v zájmu někoho skrytého.“ Šimek hovoří o kultuře myšlení a potřebě naučit se internetové gramotnosti, a přitom zamrzl svým myšlením v době papírových novin, nebo maximálně v dřevních dobách televize. (Pomíjím tu absurditu, že musíme znát záludnosti současné postmoderní doby – v žádné době nikdo neznal všechny její záludnosti, tím méně jsme je schopni poznat dnes.)
Internet totiž není ani zdaleka jen sdělovacím prostředkem, ale zprostředkovává nám cokoli, všechno zde objevíte včetně iluze všeobecného rozhledu, a to do značné míry v interaktivní podobě. Internet však hlavně vytváří virtuální realitu a zahrnuje nás takovým množstvím nejrůznějších dat, že se v nich jedinec ztratí, ať se tomu jakkoli brání, a každá skvělá myšlenka se rozpustí v přemíře jiných „úžasných“ vzepětí ducha, a hlavně kravin a nesmyslů.
To má, a ještě bude mít samozřejmě dalekosáhlé důsledky. Pravidla naší globální společnosti jsou obecně velice rozvolněná a internetové virtuální reality tím víc. Možné a povolené je téměř vše. Často se zdá, že čím větší nehoráznost, tím má větší úspěch. A o úspěch jde na internetu především. Pravda a lež – koho zajímají? Důležité je, kolik lidí něco sleduje, kolik lidí si určité webové stránky zařadí mezi oblíbené, kolik co má liků a sdílení… No a když člověk projeví odklon od skupinového myšlení, není snad ani tak odmítnut, ale jeho snažení se rozplizne v záplavě jiných obskurních aktivit, pokud si ho tedy někdo vůbec všimne.
Bohumír Šimek volá ve svém článku po obnovení autority Pravdy. To je tedy gól! Ona snad někdy existovala nějaká Pravda s velkým „P“? Pravda je obecně shoda tvrzení se skutečností. Co je ale pravdou, když nevíme, jaká je vlastně skutečnost? Pravda může být absolutní, relativní, objektivní, subjektivní, filozofická, umělecká, vědecká, náboženská… Z hlediska formální logiky a epistemologie (filozofická disciplína, která zkoumá lidské poznání, jeho vznik, proces a předmět) mohou být pravdivé výroky, premisy, názory, přesvědčení nebo soudy. A potom, když něco není pravda, pak to může být jen prostá nepravda, omyl, a nemusí jít o záměrnou, zlovolnou, manipulativní lež.
Bohumír Šimek píše, že v těchto otázkách jde o morální problém. V tom s ním souhlasím. Pak ale tvrdí, že zcela absentuje morální výchova, výchova k Pravdě, výchova k úctě k druhému člověku a výchova ke spravedlnosti. Jenže v těchto tvrzeních pan Šimek evidentně lže. Jde jen o to, jestli záměrně nebo nevědomky, protože zpanikařil pod vlivem internetu a při pohledu na naší, evropskou či světovou politiku. Když se však rozhlédnu po lidech kolem sebe, nevidím to vůbec tak katastrofálně, nemyslím si že nemají morálku, úctu a soucit k druhým lidem, smysl pro spravedlnost. Tento můj názor pochopitelně osciluje kolem nějakého středu, a vychyluje se na tu či onu stranu podle toho, narazím-li na altruistu schopného pomoci druhým, nebo na gaunera, na člověka rozumného, či blbce.
Bolek Polívka zpíval pravidelně na konec svého pořadu Manéž: „Co po mně chceš? Pravdu či lež? Zkus ty dvě rozpoznat a pak se směj…“ Myslím, že jsou to moudrá slova.
Odkaz na článek Bohumíra Šimka: https://bohumirsimek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=629088
