Spor o sochu maršála Koněva v Praze Bubenči dosáhl už neúnosných rozměrů poté, co se k problému skandálně vyjádřil ruský ministr kultury. Z české strany by měl nyní přijít vůči Rusku ostrý protest a důrazný požadavek omluvy.
Z Ruska se však omluvy zato, že jejich ministr kultury Vladimir Medinský označil starostu Prahy 6 za nacistu, nejspíš nedočkáme. Navíc si kvůli současné politické konstelaci u nás zřejmě takovou zhůvěřilost necháme líbit. Co se týká sochy Ivana Koněva, ve skutečnosti je věc jasná. Dohoda o vzájemném udržování válečných hrobů se na ni nevztahuje, je v majetku Prahy 6 a Rusku není nic po tom, jaké sochy budou na našem území stát a co se sochami už stojícími uděláme.
Ivan Stěpanovič Koněv je nepochybně postavou přinejmenším velmi problematickou a podle mého názoru jeho socha na bubenečském náměstí Interbrigády už dávno neměla stát. Náměstíčko se bez ní obešlo pětatřicet poválečných let a obešlo by se bez ní zase. Mohl tam dnes být třeba pomník všem osvoboditelům Prahy, když existuje již sokl a když je jasné, že tento sovětský maršál bude vždy vyvolávat kontroverze. On sám se postaral totiž o to, že se v desetiletích po roce 1945 proměnil z osvoboditele Československa od zrůdného německého nacismu na symbol sovětského bolševického útlaku nejen naší země.
O co jde odpůrcům sochy Koněva, je celkem jasné. Nechtějí oslavovat a připomínat si muže, který se velmi aktivně podílel na upevňování totalitních režimů a na potlačování odporu vůči nim. Svůj postoj vyjádřili jasně nápisem na podstavci jeho pomníku – ne krvavému maršálovi, nezapomeneme. O co však běží všem těm, kteří si přejí zachování sochy na místě a pokud možno bez dodatkových tabulek o maršálově další poválečné činnosti? To už není tak jednoznačné. Tak o tom zapřemýšlím.
Putinovu Rusku se jedná nejspíš o vlastní imperiální zájmy, které chtějí realizovat pomocí stále výraznějšího ovlivňování dění u nás, s cílem vytvořit z Česka svou pátou kolonu v Evropské unii. Co ale sledují naši komunisté? Zachovat Ivanu Koněvovi naši úctu coby osvoboditeli? Kdyby jim šlo jen o to, nemávali by při nepovolené demonstraci u Koněvovy sochy rudou vlajkou se srpem a kladivem a jinými komunistickými symboly. Z toho je patrné, že by se rádi opět veřejně a bez skrupulí hlásili ke své zhoubné ideologii v původní podobě, než upravili zkratku názvu své strany z KSČ na KSČM, aby tak mohli opět velebit Gottwalda a jiné bolševické vrahy, obhajovat justiční vraždy z 50. let 20. století a podobně.
Komunisté také mluví o tom, že odmítají přepisování dějin. Věřím, že je štve jiný výklad historie než ten jejich už zfalšovaný, když v překrucování minulosti chtějí stále pokračovat. Nejtvrdším stalinistům typu Marty Semelové v tom přizvukují různí extrémisté, a dokonce i neonacisté, kteří se s nimi sešli u Koněvovy sochy a spolu tím potvrdili jednak, že národně socialistická a komunistická ideologie jsou dvěma stranami téže mince, a jednak, že o úctu k osvoboditelům a o správný výklad minulosti se vůbec nejedná.
Jakou roli v tom hraje však prezident Miloš Zeman, jenž se ve sporu o Koněvovu sochu postavil neomylně na ruskou stranu a na demonstraci komunistů a extrémistů vyslal svého „dvorního“ Ovčáčka? Chce snad dokázat, že on si může v současnosti dovolit jakoukoli nehoráznost a ovčí lid to vždy skousne? Vypadá to, že prezident stojí v čele snah o návrat normalizace, že dělá všech proto, aby česká veřejnost hleděla na neblahou dobu etického marasmu po sovětské okupaci v srpnu 1968, kdy většina lidí až na výjimky rezignovala na morálku a nahradila ji pragmatickým kalkulem, tak, že to bylo normální.
Odtud totiž vede přímá cesta k přesvědčení, že vývoj po listopadu 1989 nebyl zásadní změnou od totality k demokracii, ale jen něco jako přeskupení majetkových poměrů a přepólování hodnot – co bylo za totality dobré, je nyní špatné, a co bylo tehdy špatné, je nyní dobré. Tento názor nejlépe vystihuje výrok, že diktát Moskvy byl pouze nahrazen diktátem Bruselu.
Zapojí-li člověk kritické myšlení, dojde mu, že je zmíněný výrok falešný. Jenže prezidentu Zemanovi a jeho stoupencům jde právě po potlačení kritického myšlení a jeho nahrazení stádními dogmatickými ideologickými náhledy na realitu. Neřekl bych, že se prezident či někdo jiný pokouší reinkarnovat minulý režim v té podobě, jakou pamětníci (tedy i já) znají. Dokonce ani současným komunistům o to podle mého nejde.
To hlavní, o co běží, je, aby nikdo nemusel přehodnocovat svůj minulý život, aby se nikdo nemusel stydět za to, co dělal za normalizace, aby každý mohl bez obav veřejně hlásat třeba, že Milada Horáková nebyla zavražděna, ale po právu popravena, že pohraničníci tehdy nestříleli po běžných lidech, kteří jen nechtěli žít v bolševickém teroru, nýbrž po zločincích... Pak už nikomu nebude vadit, že komunisté, ač jim věří stále méně lidí, spoluvládnou a stále významněji ovlivňují dění v zemi. Naopak to každému bude připadat normální.
V atmosféře zcela relativizovaných hodnot totiž lidé nebudou už pohlížet například na Andreje Babiše jako na bývalého konfidenta StB, co z premiérského postu řídí stát stylem mafie a kumuluje ve svých rukou obrovskou ekonomickou a politickou moc. Lidé si řeknou: No a co, že byl agentem StB, vždyť je to dávno. A že na sebe strhává stále větší moc, že už za chvíli bude vládnout autokraticky? No a co, řeknou si lidé, je to šikovný chlapík. Jasně, že Babiš se svým ANO jednou prohraje volby, jasně, že Zeman v prezidentské funkci jednou skončí, ale to už bude připravena půda pro nástup jiných takových. Země už totiž bude normalizována. Fakt to tak chceme?
