Zaznamenal jsem reklamu, že se někde má rozebírat štěstí, teď nevím, jestli v časopisu či na jakémsi serveru. Je to fuk, ale vzpomněl jsem si hned, jak má dcera povídala, že si lidi na všechno a všude zpruzeně stěžují a nadávají.
Tak určitě, můžu si také stěžovat. Na co? Například: Že mám málo peněz – že mi odešel motor v autě – že mě furt bolí koleno a nemůžu vůbec běhat – že mají autobusy do Prahy zpoždění – že jsou zasekané silnice a když nejsou, tak jsou rozbité – že si různí gauneři a podvodníci mastí kapsy, užívají si a já proti nim suším hubu na kolíčkách – že jsou politici lháři a jde jim jen o vlastní prospěch – že je Evropská unie projekt na pytel, je proradná a neschopná – že nás brzy ovládnou mohamedáni – že v Rusku vládne Putin – že Amerika není už, co bývala – že nemám žádnou milenku a pořád jen tu samou manželku, jako už skoro čtyřicet let – že si nemůžu dát každý den kaviár... Ten bych si zrovna teď sice mohl dát, protože dcera před časem jednu skleničku domů přivezla. Jenže mně moc nechutná. Kdyby ale chutnal, tak bych si ho každý den dát nemohl. Tak to vidíte, jak jsem na tom bídně.
Já to tak ale zkrátka nevidím a nikdy jsem neviděl. Ne, že bych snad úmyslně nosil růžové brýle, ale jsem tak asi naprogramovaný, že nedělám ze všeho malér a hlavně neviním ze svých problémů někoho jiného, pokud ta vina mého okolí není vysloveně nabíledni. Hodně se mi líbilo, jak někdejší majitel našich novin říkal, když jsme měli řešit něco, na čem jsme se mohli jeden nebo druhý zaseknout – proč bychom si měli dělat z roviny kopec. Někdy mám však pocit, že právě o to mnohým lidem jde a pak nacházejí těžkosti i tam, kde nejsou, že hodnotí druhé dopředu radši jako zlovolné a podlé nepřátele, kteří chtějí člověku především ublížit, podfouknout ho a zneužít. Neříkám, že tací lidé nejsou a je jich dost. Nepoměrně víc je ale lidí dobrých, či aspoň takových, jací jsme my sami. A s těmi, kteří jsou od nátury zlí a zkažení, se dá často vyjednávat.
Kdyby totiž většina lidí byla špatných, svět by dávno nefungoval, respektive by vyhlížel tak, že bychom museli ze svých doupat vycházet po zuby ozbrojení a minimálně v kevlarovém obleku (a jak jsem se teď díval, jeden takový stoji 52 900 korun). Tak to ale evidentně není. Když jde člověk na autobus, tak má velkou pravděpodobnost, že přijede a dorazí tam, kam má (tedy nakonec). Důkazem jsou i média, která informují o špatnostech, tragédiích a lotrovstvech, a to kvůli tomu, že to jsou stále ještě mimořádné záležitosti. Kdyby špatnosti byly normou, informovala by média o dobrých věcech jako o mimořádných.
Dneska tu někdo napsal text o tom, že se staří lidé cítí šťastnější než mladí. A jelikož se už za starého mohu počítat, něco jsem mu k tomu napsal, neboť to mohu posoudit malinko lépe než jen prostřednictvím statistických údajů. Řekl bych, že je poněkud chybou statistik, když chápou staré lidi, ale stejně tak mladé nebo ty středního věku jako nějaké homogenní (sociální) kategorie. Zdravý a bohatý starý člověk, který navíc celý život byl aktivní a měl spoustu zájmů, nejspíš bude šťastnější než když byl mladý i než jiní staří, co jsou nemocní a chudí a když jejich život byl víceméně prázdný. Velkou roli hraje v tom, zda se člověk cítí šťastný, jeho zdravotní stav, ve stáří tím víc. Také to, jakou pozici si člověk v životě dovedl vytvářet mezi ostatními lidmi, jak se uměl a umí vyrovnávat se životem a jeho nástrahami, těžkostmi a nešťastnými událostmi.
Naštěstí ale na štěstí není žádný recept a neexistuje ani statistická metoda, kterou by se daly třeba podle věku nebo jiných kritérií stanovit kategorie lidí, co jsou šťastnější. Štěstí je především individuální a vězí v životním pocitu. Někteří lidé byli a jsou zapšklí jako mladí a jsou zapšklí i jako staří, možná víc, když se k tomu přidruží nemoci, osamění... Souvisí to i s tím, jak se člověk chová k svému okolí. Pokud vlídně a umí podat pomocnou ruku, spíše se naděje toho, že i jemu druzí pomohou a nezůstane potom opuštěný. Znáte to: Co sám nechceš, nečiň ty jiným; kárá učitel žáka krákaje ho za vlasy. Jestli se dnes cítím šťasten, tak je to tím, že jsem si zhruba před deseti lety uvědomil, že je život krátký a je tudíž škoda každého dne, který člověk promarní vztekáním, nadáváním a lamentací nad svým trpkým osudem a nepřízní světa. Vždyť, co člověk k životu potřebuje – nějaké jídlo a pití, mít kde bydlet, něco sexu, deku na přikrytí, Shakespearovy sonety pod hlavou, no a pak přirozeně trochu toho kaviáru...
