Svobodu slova nyní nezřídka vzývají ti, kterým se nelíbí zákaz proruských dezinformačních webů, neboť chtějí svobodné šíření názorů typu, že by Rusko mělo vyhrát válku proti Ukrajině a ukrajinský národ by tak měl ztratit svobodu.
Je velmi podivné „bojovat“ za svobodu pro lidi, kteří hlásají, aby jiní lidé byli nesvobodní. Proto bych se chtěl nyní zamyslet nad některými aspekty svobody, která je přece tak sladká, jenom žít v ní je často trpké, bolestné a nejisté, neboť zcela svobodnému člověku nikdo neposkytne a nezaručí žádné jistoty, ani na život, ani na lékařskou péči, ani na vodu a jídlo, ani na bydlení… Jelikož ve chvíli, kdy mu někdo tyto základní věci dá, začne po něm požadovat, aby se choval určitým způsobem a rázem je svoboda fuč. Jediné, v čem jsou si svobodní lidé, většina, tedy otroci, jako jsme my, a také otrokáři rovní, je, že nikdo na světě nezajistí nikomu štěstí.
Můj poslední zdejší blog „O rasismu s lehkým úsměvem“, který jsem uveřejnil 14. června 2022 a pojednával o „legrační“ záměně, kdy si mě opilý číšník spletl s cikánem, se svým způsobem týkal také svobody. Teď odbočím ale k rčení „je líný jako vandrák“. Když se nad tím člověk však zamyslí, tak vandrák den a za dnem putující krajinou není líný ani trochu, ujde spousty kilometrů a co ho stojí práce a vynalézavosti i ponižování, aby získal trochu jídla. Jenom jaksi svou námahu a své úsilí upírá neproduktivním směrem, což civilizovaný otrok, totiž svobodný občan oplývající všemi právy a povinnostmi, za což se těší celé řadě jistot, nikdy nepochopí.
Kdysi jsem četl, že civilizovaný Evropan nikdy neporozuměl tomu, že Afričané mohli žít na kontinentu, který na povrchu i pod zemí skýtal tolik bohatství, zdrojů a surovin a nechávat je marně ležet ladem. Vždyť bohatství je třeba vytěžit a zužitkovat, aby se svět mohl dále a dále rozvíjet. Proto bylo naprosto nutné Afriku zkolonizovat, vyrabovat, tamní lidi zotročit a přinutit je žít civilizovaným způsobem. No a potom se jednotlivým africkým zemím zpětně poskytla sice značně omezená, ale přece jen svoboda.
Na druhé straně, například ve srovnání s nespoutanými bojovníky Masaji, kterých je hrstka a dožívají se většinou nízkého věku, je třeba přiznat, že evropská civilizace přinesla Africe obrovský nárůst populace lidí žijících sice v bídě a s vysokou dětskou úmrtností, ale už se tu bídu podařilo výrazně zmírnit, prodloužit život Afričanů a zvýšit jejich informovanost. To má za následek, že si mnozí z nich uvědomují, že je na jejich kontinentu blahobyt nečeká a oni ho chtějí, neboť se o něm díky Evropanům dověděli, tak za ním do Evropy jdou a my je tady nechceme, protože nechápou, že blahobyt nevzniká sám od sebe, ale že je pro něj třeba ledacos obětovat, například se nechat zotročit.
My to však dobře víme, co je třeba pro blahobyt a jistoty podstoupit – tvrdě pracovat, hrbit se, zadlužit se, tleskat a lízat boty různým zazobancům, mocichtivým hochštaplerům, podvodníkům a gaunerům a oni nám ty nejisté jistoty zabezpečí, a navíc nám nezištně dají něco málo z našich peněz, které jsme jim dříve odevzdali, a třeba i koblihu nebo nějakou jednorázovou dávku, abychom netrpěli hlady. Tak jsou hodní, proto netuším, čemu na tom ti nezdární Afričané nerozumějí.
My víme, že je nezbytné se stále rozvíjet, že musíme uhánět pořád rychleji vpřed, avšak zapomínáme na to, že se naše planeta nejvíc podobá kolotoči, a tak se čím dál rychlejší cestou vpřed můžeme dostat jen do nekontrolovatelné rotace, což se nyní pomalu děje, až hrozí, že se zalkneme vlastní produkcí, zplodinami všeho druhu, vedrem a stále větším počtem nás, lidí. Tak se nyní zabýváme tím, jak se sice rozvíjet, být rychlejší a výkonnější, uživit se, a přitom zachovat všechny krásy a hmotné i nehmotné poklady světa. Zkrátka se rozvíjet udržitelně. Že je to protimluv, o to není čas se starat.
V minulém blogu jsem psal, jak si mě opilý číšník spletl s cikánem. Užívám důsledně název cikán s malým počátečním písmenem, protože skuteční volní a nespoutaní cikáni byli bohémové, kteréžto slovo se začalo používat ve Francii v 19. století, kdy se mladí umělci začali masově stěhovat do sousedství migrujících cikánů, o kterých se v tehdejší Francii tvrdilo, že přišli z Bohemie, tedy z Čech. Nemohu používat jméno Rom, neboť na něm se v roce 1971 usnesl historicky první Mezinárodní romský sjezd (World Romani Congress) a z toho je jasné, že v takovém jménu žádná svoboda není.
Kdybych totiž byl skutečný svobodný cikán, čerta bych se staral o věci, které jsem zmínil v předchozích odstavcích, žil bych ze dne na den, nebo bych také ze dne na den umřel, to už je osud. Kdybych byl cikán, nebo Masaj, nebo Tuareg, nebo indián, byl bych svobodný v duši. Jenže já mám rád svůj blahobyt, své pohodlí, že mi chodí měsíčně na účet důchod, že mám pár kroků do zdravotního střediska a do marketu, a tak mi nevadí, že jsem otrok, i když notně civilizovaný.
Jedna mladá žena mi k legrácce o mojí záměně s cikánem, napsala, že její přítel je také „bělokožec“ s havraními vlasy, který se rád opaluje, takže všude vypadá jako domorodec, V Indii jako Ind, na Korsice jako Korsičan, v Egyptě jako Egypťan. Jen v Anglii v něm viděli prý Ježíše... Ona však v něm prý ale vždycky viděla dokonalého indiána a pro ty že má slabost.
Napsal jsem jí, že mi někteří moji přátelé z USA vyprávěli, že nyní tam indiáni z rezervací působí svým chováním velmi podobně jako cikáni u nás. Konečně indiáni byli také národem, jenž bylo nutné téměř vyhladit v zájmu rozvoje naší civilizace, a ty, co zbyli, bylo potřebné zahnat z nekonečných prérií do rezervací a vnutit jim cizí řád.
Indiáni totiž mají jako cikáni v krvi volnost a svobodu a vnitřně nikdy nedokážou skutečně přijmout pouta naší civilizace. Napsal jsem jí také, že jsem kdysi dávno mluvil s jedním cikánem, jedním z mnoha cikánů, které jsem poznal, který byl právník, a ten si každý rok vzal tři měsíce volna, aby se mohl svobodně toulat krajem. Můj otec byl ostatně rovněž bohém, skutečný, nehrál to, prostě byl svobodomyslný z podstaty, a to se na něm líbilo mojí matce, takže část té svobodomyslnosti předali oba mně.
Je hrozné, šílené, že putinovské Rusko přepadlo Ukrajinu a rozpoutalo tam krutou válku, v které vraždí nevinné lidi, ničí, mučí znásilňuje a loupí. A když my máme za této děsivé situace, za okolností, kdy na Zemi moc skutečné svobody nezbývá, možnost pomoci Ukrajině uhájit svobodu, mnohým našim lidem je to proti srsti, protože by museli slevit ze svého blahobytu a pohodlí. „O tempora, o mores!“ – Jaké časy, jaké mravy! „O fallacem hominum spem.“ – Ta klamná lidská naděje. Obojí řekl rovněž Cicero. Ta klamná lidská naděje, že nikdo nerozšlápne naši kuličku, kterou tlačíme před sebou, dodávám já.
