V době základní vojenské služby jsem byl ledasčím. A čím jsem byl, řečeno s klasikem, tím jsem byl rád. Musel jsem, neboť přijímání vojenského údělu s humorem působilo na mé duševní zdraví příznivěji, než kdybych se vztekal.
Kromě tradiční kariéry záklaďáka od bažanta či zobáka přes staršího rajonistu po mazáka a supermázu mě na vojně potrefilo několik speciálních pověření. Pro dobu poplachů jsem se stal členem kulometné hlídky. Její činnost spočívala v tom, že jsme při poplachu s kamarádem popadli kulomet a bednu, vylezli na střechu zámku a z tohoto improvizovaného hnízda pozorovali cvrkot dole, a jestli třeba nepoletí nepřátelský letoun vybavený raketami s jadernými hlavicemi, abychom ho kulometem sundali.
Nebo jsem se stal dokonce velitelem bouřkové hlídky. Měl jsem k ruce několik chlapů, vyfasovali jsme útočné bodáky (dodnes nechápu, jak jsme mohli být armádou obranného typu a mít útočné bodáky), piksly nitrokytu místo sklenářského a zakytovali a zapatlali všechna okna krásného rozlehlého zámku. Ten naštěstí prošel v nové době celkovou rekonstrukcí, takže následky počínání naší bouřkové hlídky byly zahlazeny. Zámek nyní vypadá jako z pohádky (také jsou tam pohádkové ceny za ubytování a jiné služby).
Nezapomenutelné se pro mě ale stalo až jmenování chemickým pozorovatelem. K tomu došlo kuriózním omylem. Jednou jsme takhle nacvičovali oblékání gumových protichemických obleků (pro mě nic snadného) a velící desátník neměl hodinky k měření času, za který to kdo stihne. Tehdy jsem vlastnil pouťové východoněmecké hodinky, které se rozcházely se skutečným časem denně zhruba tak o půl hodiny, byly ale vybaveny krásnou červenou vteřinovou ručičkou. Velící kaprál se v nich zhlédl, půjčil si je, a tak se přihodilo, že mi naměřil čas, za který jsem atombordel (jak se tomu gumovému obleku říkalo), sto dvě místo reálných tak čtyř set dvaceti až čtyř set osmdesáti sekund. Neprozradil jsem mu totiž, že se vteřinovka zasekává.
Kdyby kaprál uvedl můj skutečný čas, musel bych cvičit oblékání toho nesmyslu tak dlouho, až bych se vešel do limitu pěti minut. Takto vylítl velitel roty z kanceláře jako čuník z chlívku, pochválil mě a nominoval na chemického pozorovatele. Školit se v chemickém pozorování odjela naše skupina do Kašperských hor skříňovou V3S. Seděli jsme ve skříni náklaďáku a cestou jsme se cvičili v chemických dovednostech tak, že jsme hulili jednu cigaretu za druhou. V Sušici auto zastavilo, velící major otevřel dveře, oblak dýmu, který se na něj vyvalil, ho odstrčil asi o dva metry, a když se vrátil, zeptal se, jestli si nepotřebujeme jít něco koupit, třeba cigarety. Odmítli jsme s tím, že jsme všichni nekuřáci.
Samotné školení žádnou zajímavou historku nepřineslo, jen týden neskutečného flákání, návštěvy hospod a kin. Jen jednou jsme na nějaké louce vytyčili prostor pro úplnou speciální chemickou očistu a ohraničili ho nějakými páskami. Nicméně jsme se vrátili coby na slovo vzatí chemičtí pozorovatelé. Mělo to výhodu, že už jsem nikdy nemusel obléknout atombordel, zato jsem odborně pozoroval, jak to dělají ostatní, včetně některých pupkatých důstojníků, a následně jim vytýkal chyby. Byla to pustá sranda.
