Ze zastávky ve vísce se do malého motoráčku nahrnuly davy lidí. Ne, že by se obyvatelé obce evakuovali. Noví cestující pocházeli z porouchaného pantografu, jenž už hodinu vězel právě v této stanici. Ve vláčku bylo hned plno.
Vojmír Dank, jeden z původního osazenstva lokálky, sledoval, jak se do ní všichni srovnají. Nakonec se to nějak povedlo, ale problém tím vyřešen nebyl. Na trati stály teď dva vlaky, jeden prázdný, neschopný samostatné jízdy, a za ním druhý nacpaný, který by sice mohl pokračovat k cíli, ale první mu překážel. Dank si pomyslel, že lidé z pantografu mohli klidně zůstat venku, neboť se počasí tvářilo přívětivě. Chtěli se ale nejspíš mačkat, nebo urvat místo k sezení. Měl si tím Vojmír snad lámat hlavu?
Jak běžel čas, kdy se zdánlivě nic nedělo, začali cestující ztrácet trpělivost. Nikdo nevěděl, co se vlastně doopravdy stalo, ale kategorické závěry dělal leckdo.
„Za tohle by měl jít strojvedoucí domů bez prémií a dispečer, co sem pustil druhý vlak, by měl sloužit měsíc zadarmo,“ vykřikoval zaneprázdněný muž, kterého čekala v cíli patrně spousta práce.
„Dráhy za to nemůžou,“ dal se s ním kdosi do diskuze. „Lokomotivě pantografu prý praskla osa.“
„To je z toho, že nechaj jezdit vraky,“ přidal se další.
„Tak měla přijet jiná. A tuhle měli jeřábem shodit do škarpy,“ trval na svém onen netrpělivý muž.
Dank byl už dost starý, aby věděl, že ničemu nepomůže, když se bude vztekat a navíc nespěchal, seděl pohodlně u okna a měl s sebou noviny. Louskal právě jakousi analýzu účinnosti monitorovacích kamerových systémů jako nástroje prevence pouliční kriminality, když zaslechl poznámku od spolucestujícího, že dnes cestování není bezpečné. Vojmír si vzpomněl, jak nedávno četl v historickém románu, že cesty dnes nejsou bezpečné, což v knížce tvrdil středověký rytíř, když se navlékal do brnění, připínal si meč, sekeru a dýku, než se vydal s několika pacholky na pouť.
Současní lidé nezřídka tvrdí, připomněl si Dank, že je svět v rozkladu, kdežto v časech dřívějších býval v pořádku, jelikož se naši předci chovali mravně a užívali zdravý rozum. Avšak z příkladu onoho středověkého rytíře plyne, že patrně už tehdy existovala individua, která se násilím, krádeží či úskokem snažila domoci většího jmění na úkor druhých.
Soukat se ale do pancířů a ozbrojovat se pokaždé, když si chce člověk skočit pro mléko a rohlíky, byl podle Vojmíra pracný a typicky středověký přístup k problému bezpečnosti na cestách. Kamery nad hlavami jsou mnohem sofistikovanější, ačkoli zároveň dokládají, že se lidská mentalita mění v průběhu staletí jen zvolna a málo. Lidé jsou v podstatě takoví, jako byli ve středověku, řekl si Dank. Žádná průmyslová, technická, vědecká ani jiná revoluce na tom nic nezměnila. V jednom jsme pokročili však jistě, došlo Vojmírovi. Už se tolik nebijeme za čest, nýbrž radši špiclujeme.
Dank se podíval z okna vlaku, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se cokoli mělo posunout dopředu, takže se opět ponořil do svých úvah. Uvědomil si, že není nutné zoufat, podstatné řešení pouliční bezpečnosti je za dveřmi. Bude to téměř dvacet let, kdy četl delfskou prognózu, na níž pracovalo kolem dvou tisíc německých vědců, a slibovala, že do třiceti let nebude muset většina lidí kvůli práci, studiu či nákupům opouštět své domovy.
Vojmír si z prognózy zapamatoval, že všechny tyhle věci by se měly uskutečňovat prostřednictvím dokonalých technologií přenosu dat, které navíc umožní žít člověku převážně ve virtuální realitě, jež budou vytvářet. Průměrného člověka tak reálný svět přestane v zásadě zajímat, neboť bude žít ve vlastním umělém světě, omezeném jen a pouze fantazií. To významně promění vztahy jednotlivce k okolí i mezi lidmi a mysl člověka, který konečně přestane uvažovat předpotopně a podobat se středověkým primitivům.
Sotva Dank zalitoval, že ještě nejsou k dispozici nejen dokonalé technologie, ale ani obyčejné, které by odtáhly pokažený pantograf někam pryč, jejich motoráček se pohnul. Pak už v pohodě dorazil do města. Vojmír vystoupil a snažil se upamatovat, proč sem vlastně jel. A není to jedno? řekl si potom.
Vydal se směrem do středu města a kochal se tím, že věda a technika jsou skvělé a dovedou lidem úžasně pomoci. Člověk jejich prostřednictvím, jak ukazují kamerové systémy, dokáže vyřešit i tak složité záležitosti, jež by hravě zvládla obecná slušnost. Ta je ale člověku vzhledem k jeho mentalitě pradávného lovce-sběrače nedostupná.
Vojmír měl v té chvíli cukání nechat si u zbrojíře vykovat meč a krunýř vyrobit u platnéře, a vyjet potom na koni do zelených plání pryč od virtuální reality. Snažil se v mobilu na internetu vyhledat seznam zbrojířů a platnéřů ve městě, nenašel však žádný, a tak šel nazdařbůh dál cestou, která nebyla ani trochu bezpečná.
