Být či nebýt hrdý, že jsem Čechem?

Být hrdý na to, že jsem Čechem, je stejně divné, jako se pyšnit třeba tím, že jsem se narodil v létě. Na obojím mám stejnou zásluhu. Jsem Čechem, nikdy jsem nebyl a nebudu nikým jiným, nestydím se za to a beru to, jak to je.

     Jsem hrdý/á, že jsem Čech – na toto zvolání jsem narazil zde na blogu poslední dobou několikrát. Vždy to mělo nějakou souvislost s uprchlickým exodem do Evropy. A mě rázem napadlo pár otázek. Předně: Proč by měl být člověk hrdý na svou národnost? Nikdo přece neovlivní, kde, kdy a komu se narodí. Z tohoto hlediska je údělem být Čechem, Němcem, Rusem, Polákem, Francouzem, Angličanem, Japoncem, Papuáncem, Inuitem, Kanakem... Odpověď na tu otázku je pro mě o to těžší, že považuji národy za nepravá společenství. Hned vysvětlím. Pravé společenství je pro mě jen takové, jehož členy k sobě poutají vazby duchovní, kteří jsou duchovně spřízněni. 
     Například se osobně cítím duchovně spřízněn s Janem Nerudou. Nikoli však proto, že byl velkým básníkem, literátem a novinářem. To mi pouze umožnilo poznat jeho myšlenky. Kdyby byl třeba pekařem, těžko bych o něm věděl. Není to ani v tom, jakým byl člověkem, z toho, co jsem se dověděl o jeho životě, mi je Neruda naopak protivný. Z jeho slov a vět, které jsem četl, do mě ovšem vstoupila jakási esence a já bez přemýšlení věděl, že to byl člověk stejné krve jako já (i když krev není přesné slovo). Fakt se nechci přihřívat na jeho slávě. To bych si vybral například Karla Čapka, který byl nejen velkým literátem, ale také mi je jako člověk sympatický. S tím ale spřízněn prostě nejsem. Nevím, zda to kdo chápe, ale jedině taková společenství jsou dle mého mínění pravá. Nezáleží v nich na tom, jestli se jejich členové znají, žijí ve stejné době a zemi, mluví stejnými jazyky... Možná potkám nějakého Syřana nebo Eritrejce a okamžitě budeme vědět, že jsme duchovně spřízněni. Avšak národy, politické strany či třeba spolek hasičů nebo šachový klub jsou společenství nepravá. Tím ovšem není řečeno, že nemají význam, že nejsou důležitá.
     Když to tak vezmu, je spousta Čechů, s kterými nemám společného nic jiného, než že mluvíme stejnou řečí. A teď druhá otázka: Na co bych měl být hrdý, když jsem Čechem?
     Měl bych být hrdý na to, že jsem Čechem, jako byli přede mnou Přemysl II. Otakar, Jan Hus, Jan Amos Komenský, Karel Havlíček Borovský, František Palacký, Tomáš Garrigue Masaryk (ten byl ale čistokrevným Čechoslovákem), Jaroslav Kvapil, Karel Čapek, Josef Gočár, Jaroslav Heyrovský, Jaroslav Seifert, Otto Wichterle, Václav Havel? (Nezabrousil jsem záměrně mezi žijící lidi.) Je to jistě také slunění se ve slávě jiných, lísání se k jejich velikosti, lze to však pochopit, když se lidé hlásí ke svým velikánům. 
     Přemítám o tom jda ulicí a náhle vidím opilého, špinavého, páchnoucího, zbědovaného bezdomovce, kterak se přehrabuje v popelnici. A říkám si, mám být hrdý, že jsem Čechem i kvůli tomuto člověku, který je příslušníkem stejného národa? A proč vlastně ne? napadne mě. Měl bych ho vylučovat z národa a ze své hrdosti na něj, že ten muž je ztroskotancem? V diskuzi pod jiným mým textem jsem četl, jak je kdosi hrdý, že je Čechem, když spolu s jinými Čechy pomáhal imigrantům na srbsko-chorvatské hranici. Znovu pohlédnu na toho bezdomovce a dumám, jestli si za svou současnou situaci může sám? Možná ano, možná ne, ale jisté je jedno – jemu nikdo nepomohl, ať už hrdý Čech, nebo kdokoli jiný.
     Řeknu to takto: Jsem Čech a jsem hrdý na to, čeho jsem dosáhl a co jsem kdy vykonal dobrého zejména pro druhé, jsem Čech a nejsem hrdý na to, co jsem natropil špatného. Ať se snažím sebevíc, mohu být hrdý pouze na to, jakým jsem člověkem (nebo se za to mohu také stydět). A jsem vůbec Čechem? Otec se narodil v Košicích, ale českým rodičům, tak ano – jsem Čechem. Avšak neskáču po úspěchu českého národního hokejového mužstva, a jak známo – kdo neskáče, není Čech.