Buší stále rychleji... (báseň)

Básně o tom, jaké to je namalovat obraz a vytesat sochu z kamene – a také, jaké to je o tom veršovat...

Obraz vzniku
Začal jsem očima.
Byly obehnané plotem dlouhých řas.
A panenky - lesklé, žhnoucí,
v bělmu prasklá žilka.
Začal jsem očima a nohy namaloval
jen dvěma čarami jako dvojúhelníky
zlomené v půli.
A kolem očí hlava, čelo, nos a uši.
Křivka mezi rty jakoby se
neustále jemně chvěla...
Na bílém plátně rozházená,
zcuchaná koudel vlasů.
Pod bílým plátnem vulkány ňader
se nepokojně
zimničně
vzdouvají.
Tektonický dech!
Ozvy srdce rezonují na jazyku,
v klíně – 
studená, slaná perlička potu na ústech...
Začal jsem očima a skončil
balónem břicha,
napjatou pokožkou k prasknutí,
krví a vlhkostí
- lepkavým klubkem nervů, života a křiku...
Já totiž namaloval zrození!
Ten pokaždé znovu úchvatný
zázrak Vzniku!

Tvůrčí extáze
Stínový jazyk slunečních hodin
olizoval v tlejícím listí
jiskry odletující od dláta
a netušil,
že jsou krví sochy
a chutnají
po bolesti a únavě,
jako těla prvorodiček.
A netušilo
to ani těch několik
párů očí,
jež sem omylem zabloudilo svými pohledy 
přes plot,
ba ani sochař, stíhaný
žárem i mrazením, protože
zapomněl
tvář té dívky, když
její ňadra ho ještě
bodavě pálila v dlani.
To jenom u zastávky tramvaje mísí se
lomoz,
hlasy,
kašlání,
šustění
a klení
se zvonivými údery dláta.
A sochařovo dláto buší
do kamene
            v naději,
                   že se kámen
                                   v dívku
                                          změní,
buší stále rychleji.