Bohové by neměli donášet

Přečetl jsem si blog Jiřího Turnera „Klus o Nohavicovi“. K tomuto textu mě však přiměla spíš diskuze pod ním. Hlavně mě zaujal názor, že nuly nemají právo napadat velikána, jak v diskuzi často stálo na adresu kritiků písničkáře.

Nohavicu jsem měl v osmdesátých letech možnost poznat trochu zblízka a tehdy mi byl sympatický. Z jeho písniček se mi řada líbí, řada zase ne. Tomáše Kluse jako člověka neznám a z jeho písniček se mi zamlouvají dvě. Pokud jde o jeho jiné počiny, jsem k nim rezervovaný, nicméně si myslím, že má na své politické postoje a veřejnou činnost právo. Osobně mi jeho pohled na politickou situaci u nás většinou konvenuje, ne sice vše, co dělá, ale převážně ano. Jisté je, že bych v současnosti nešel ani na koncert Tomáše Kluse, ani na koncert Jaromíra Nohavici. Tolik mě jejich tvorba nebere.

Jde-li o Nohavicovu spolupráci s StB, je to jednoznačné lidské selhání. Lze ho sice právě u Nohavici také lidsky pochopit, StB na něj měla silné páky, využila jeho tehdejšího sklonu k alkoholu..., zkrátka estébáci dokázali téměř každého dotlačit, kam chtěli. Ovšem selhání to je. Nohavica se ke svému konfidentství přiznal, problémem však je, že se nedokázal s touto etapou svého života zatím vyrovnat jako chlap. Svým způsobem tomu rozumím, ale u písničkáře, na jehož popularitě se z nemalé části podílelo jakési rebelantství proti komunistickému normalizačnímu režimu, je spolupráce s jeho tajnou policií zvlášť těžko ospravedlnitelná.

Vlastně na to dokonale hodí rčení, že „když dva dělají totéž, není to totéž“. Pokud se zjistí, že byl donašečem StB nějaký běžný popový zpěvák, nikoho to nijak zvlášť nepřekvapí ani nevzruší. Když však vyjde najevo, že establishmentu donášel písničkář, který svou pověst budoval na určité kritice vrchnosti a vzdoru vůči ní, je to zkrátka nonsens, absurdita, s níž se dá jen obtížně smířit.

A jak je to s těmi oceněními, které Jaromír Nohavica přijal od Miloše Zemana a Vladimira Putina? Na to se dá jasně odpovědět slovy písně, kterou zpíval jiný písničkář Petr Lutka: „Šeltě Honza na zkušenou, / před krále se dostal jednou, / že jeho písně dobře zní, / král mu nabíd znak erbovní. / Já se nechci stát baronem, / řek Honza králi s pardonem. / Se zlatým erbem docela / píseň má by zpanštěla, / po celém by znělo kraji, / jó i Honza někdy zradí...“ Tak je to i s panem Nohavicou. Je stále vynikající v tom, co dělá, na jeho koncerty chodí tisíce lidí, ale už není písničkářem.

Leckdo může namítnout, že já jsem nula a dovoluji si kritizovat nedostižného a skvělého umělce Jaromíra Nohavicu. Leckdo může namítnout, že mu závidím jeho úspěch a slávu, protože mu nesahám ani po kotníky. Ano, je to tak, nejsem skvělý umělec, popularitou a slávou se mu nemohu rovnat, jelikož nejsem slavný ani populární. Avšak nechodil jsem donášet na StB, ačkoli by o to estébáci tenkrát asi stáli. 

A v tom to právě je. Když je někdo vynikající umělec a stane se donašečem, pak prostě naruší svou osobní integritu, ačkoli lze jeho lidské selhání pochopit. Už dlouho před tou dobou, kdy začal Jaromír Nohavica spolupracovat s StB, lidé na jeho koncertech skandovali – Jarek je bůh. Pokud by tomu tak skutečně mělo být, pak nerozumím tomu, proč má bůh zapotřebí někomu donášet.