Poslechl jsem si na ČT poslední debatu lídrů deseti stran před parlamentními volbami a mohu říct, že mě nikdo z nich ničím nepřekvapil, abych změnil názor na tu či onu stranu. A teď se nabízí otázka – koho tedy volit?
Koho budu volit já, to neprozradím. Chtěl bych jen připomenout, že v politice, hospodářství a byznysu není absolutně nic takové, jak je to lidem prezentováno, jak to kdo líčí, a jak se nám to jeví. O tom, kam tato země bude směřovat, kam se pohne naše společnost a jak se bude vyvíjet, nerozhodují volební programy stran a sliby politiků, byť by byly míněny sebeupřímněji. Ve skutečnosti je to tak, že rozhodující jsou zákulisní manipulace, vazby mezi různými hráči na politické a ekonomické scéně (a zdaleka ne jen na té naší), které zůstávají skryty pod povrchem a do nichž lid obecný nevidí.
Asi by se mnohý divil, jaké jsou pravdivé odpovědi na otázky – kdo s kým o čem a pro koho? Asi by mnohý kulil oči, jaké zdánlivě názorově a ideově neslučitelné osoby si jdou pod pokličkou na ruku. Pokud si kdokoli myslí, že mu nějaké politická figura nebo strana mluví z duše a že hájí jeho zájmy, pak je naivní. Bohužel je těch naivních dost. Stačí lidem průběžně fedrovat do hlav průzkumy volebních preferencí a řada z nich se u voleb rozhodne právě podle těchto předpokladů.
Podle mého názoru je u každých voleb důležité, a u těchto možná ještě víc, pokusit se hlasovat tak, aby se volební preference nenaplnily, nebo aspoň ne tak docela. O voličské hlasy se v letošních parlamentních volbách uchází, tuším, 31 volebních stran, hnutí a uskupení. Proč bylo v debatě na ČT zastoupeno ale jen deset těchto subjektů? Prý jsou hlavní a rozhodující. A kdo to říká? Není to náhodou předjímání výsledků a vnucování voličům, jak se mají rozhodovat.
Největší naději na úspěch v parlamentních volbách 20. a 21. října 2017 má údajně hnutí ANO Andreje Babiše. Ten už před minulými parlamentními volbami hlásal, že bude řídit stát jako firmu. Aby ho tak ale mohl řídit, musí ho také jako firmu převzít do svých rukou čili ovládnout. (Pokud by vládl v koalici, neměl by k takovému řízení státu dostatečnou sílu.) A v zásadě existují dva způsoby převzetí společnosti či firmy – přátelské a nepřátelské. Andrej Babiš používal při „budování“ svého ekonomického impéria velice často ten druhý způsob, tedy nepřátelské převzetí firmy. Co to je?
»Nepřátelské převzetí znamená, že přejímající společnost se snaží koupit a manažersky ovládnout cílovou společnost přes její nesouhlas jako budoucí přejímanou společnost. Nepřátelské převzetí se obvykle uskutečňuje v podmínkách veřejně obchodovatelných akcií, aby tzv. „nájezdník“ mohl „obejít“ správní orgány cílové společnosti.«
Když si za „veřejně obchodovatelné akcie" dosadíte parlamentní volby a voliče, za „nájezdníka“ Andreje Babiše a za „správní orgány cílové společnosti" zákony a demokratické instituce státu, pak se nabízí otázka: Opravdu chceme něco takového?
