Ať si každý říká, co chce – to vám dnes poví každý svobodomyslný demokrat a bude to hlásat přinejmenším tak dlouho, než mu některé výroky jiných začnou tak či onak vadit. Pak už bude pro zákaz podobných „špatných“ názorů.
Vyjdu z citátu římského císaře z druhé poloviny 2. století našeho letopočtu Marca Aurelia, kterému se přezdívalo „filosof na trůně“. Řekl a napsal hodně moudrého, ale za klenot považuji výrok: „Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“ K tomu lze snad dodat, že cokoli i čteme, je názor. Tento Aureliův výrok platí téměř jako univerzální princip, protože i objektivně vyhlížející mediální zpráva je pouhým názorem minimálně z hlediska autorova výběru zveřejněných faktů.
Blogerka Kateřina Lhotská publikovala článek, k němuž jako celku mám indiferentní vztah, ale zaujaly mě v něm dvě věty v závěru, v nichž tvrdí: „Ve společnosti, která si „demokratická“ a „svobodná“ nejenom říká, ale opravdu taková je, mají ovšem právo zaznívat názory všechny. Ať si zkrátka každý říká, co chce. Samozřejmě pokud tím nepřekračuje zákon.“
Jasně. Takže ve svobodné a demokratické společnosti smějí znít všechny názory, až na ty, jež odporují zákonu. Jenže když od celkové množiny názorů některé odečtu, pak už přece nejde o všechny názory. Nebo jinak. Každý může říkat, co chce, až na to, co říkat nesmí. Přísně vzato, nesmí tedy pod hrozbou sankce říkat úplně, co chce. Pro paní Lhotskou je to dokonce samozřejmé a třeba je to tak správně, ale uvažujme dál.
Co je to zákon? V oboru naší úvahy je zákon „obecně závazný právní předpis přijatý zákonodárným sborem“. A jak zákon vzniká? Pověřený jedinec či skupina napíše návrh podle zadání a vtělí do něj vše, co si myslí, že by v něm mělo být. Zákonodárci o návrhu následně diskutují, provedou případné změny, a když projde všemi schvalovacími procesy, přijmou jej. Tím se z něj stane obecně závazný předpis, s kterým se ztotožnila potřebná většina zákonodárců.
To však znamená, že někteří zákonodárci s daným zákonem nesouhlasí, což venkoncem dokazuje, že zákon zůstává stále názorem čili určitým pohledem na problematiku, kterou se zabývá, jakkoli je to názor sofistikovaný. Dalším důkazem, že zákonné úpravy různých oblastí společenského života jsou jen názory, které se mění, lze spatřovat v novelách zákonů, novelách novel atd. Samozřejmě panuje široká shoda na tom, že jisté věci jsou zločiny, například vražda nebo krádež. S tím nebudou souhlasit nanejvýš vrazi a zloději. Avšak na tom, co se smí a nesmí říkat, už takový celospolečenský konsenzus nepanuje.
Ba ne, rozdíl mezi svobodnou demokratickou společností a totalitou nespočívá v tom, že v té první si každý může říkat, co chce a ve druhé ne. V žádné společnosti nemohou zaznívat úplně všechny názory. Jde o to, že ve svobodné demokratické zemi v principu rozhodují o tom, co není přípustné, zákonodárné sbory vzešlé ze svobodných voleb, a že se tyto sbory obměňují podle vůle voličů. Kdežto v diktaturách a totalitách rozhoduje o tom, co se smí a nesmí, svévolně vůdce či diktátor a jeho kamarila s jediným cílem udržet si moc, a pokud se to lidem nelíbí a protestují, jsou za to trestáni, a to často bez ohledu na platné zákony, anebo se zákony rychle upraví podle vůle vůdce.
