Hnutí ANO drtivě vyhrálo krajské volby. Strany sečetly "úspěchy i neúspěchy" a teď svádějí boj o koalice, co budou krajům vládnout, navzdory tomu, že účast voličů byla žalostná. A mohou být v klidu, neb volební systém to umožňuje.
Když k jakýmkoli volbám nepřijde ani 35 procent voličů, je to každopádně fiasko, ať se na to člověk podívá z libovolného úhlu. Jestliže takzvaní vítězové voleb do krajů slaví, jedná se o mejdany jednookých mezi slepými. Náš volební systém je ovšem nastaven tak, že i kdyby v každém kraji hodilo do uren lístky třeba jen pět voličů, budou krajská zastupitelstva beztak zvolena. Někdo zde na blogu už zmínil, že mandáty nových krajských zastupitelů jsou velice slabé. Myslím si ale, že zvolení si z toho nic nedělají a ani nemusí. Zvolení jsou a po následující čtyři roky se mohou tvářit a chovat, jakoby si většina voličů přála, aby to byli právě oni, kdo mají kraj spravovat a rozhodovat o tom, co se tam bude dělat a dít, ač je vlastně pravý opak pravdou.
Příčinami tragicky nízké volební účasti nejen u nás se zabývají laici i renomovaní odborníci, ale nemyslím si, že by někdo objevil pravý důvod. Celosvětový pokles volební účasti je ale faktem a bývá hodnocen také jako jeden z výrazů krize demokracie. Daleko markantněji se projevuje ale v postkomunistických zemích, které vykazují v průměru o 20 procent nižší účast ve volbách než západní liberální demokracie. Je příčinou toho rozdílu nedostatečně rozvinutá občanská společnost, takže politická aktivita občanů postkomunistických států je nízká a někdy se podobá přímo apatii? Určitě ano, myslím si. Nebo to způsobilo „opadnutí revolučního a demokratického étosu, všeobjímající korupce a zklamání z transformace, či bývalá manifestační funkce voleb v socialistických režimech“? Možná také, do jisté míry.
Proč ale nechodí volit především mladí? Mladí přece žádnou revoluci nepamatují (ve věku tak do třiceti let vůbec a do čtyřiceti let jen málo) takže u nich mohl revoluční étos těžko vychladnout. Mám ovšem pocit, že právě u mladých je klíč k vysvětlení velmi nízké volební účasti v postkomunistických zemích. Mladí lidé se totiž odjakživa daleko méně identifikují se společností než starší generace. Proto také jasněji než jejich rodiče a prarodiče vidí, že volby, a to jakékoli, prakticky o ničem nerozhodují. O všem rozhodují peníze a koupit se dá cokoli, včetně politiků, práva a spravedlnosti, vítězství v tendrech na veřejné zakázky... a včetně demokracie samé. Píše se mi to bolestně coby vášnivému stoupenci demokracie, ale je to tak. Peníze rovněž představují do značné míry svobodu, anebo se to tak mnohým jeví, že jsou téměř synonymem svobody.
Peníze měly sice zásadní vliv vždycky, ale čím hlouběji půjdete do minulosti, tím větší roli hrály také ideály a taková slova, jako jsou čest, morálka, hrdost, pravda, důstojnost a čisté svědomí, měla svou váhu. Nyní jsou to sice stále krásná slova, stejně jako třeba štěstí, ale jak známo, prachy si za ně nekoupíš. To, co jsem právě napsal, vypadá sice jako rozpor s mým přesvědčením, že lidé dnes nejsou horší, než byli dříve, ale mohu to vysvětlit. Váha oněch krásných slov v minulosti, či spíše veřejná prezentace vlastností, co představovala, byla dána tím, že se prostě mnohdy vyplatilo být například čestný... Dnes, kdy lze jakýkoli postoj a jeho motivaci prostřednictvím médií, zejména internetu a sociální sítí zpochybnit a dehonestovat, se prostě nerentuje chovat se čestně, ani to předstírat. Nemorálně jednající člověk by dříve byl často veřejně znemožněn, Dnes, ač má třeba z ostudy kabát, označí výtky vůči své osobě za mediální špínu a klidně si užívá svých peněz, postavení a moci.
Lidé tohle všechno vnímají a mladí daleko ostřeji, a tak na nějakou svou účast ve volbách rezignují. Možná tím i vyjadřují, že s tou „špínou“ nechtějí mít nic společného. A může jim kdo chce vykládat horem dolem, že je jejich povinností volit, může jim vysvětlovat, že nejít k volbám je krátkozraké, že poslanci, senátoři, zastupitelé budou beztak zvoleni a tak jako tak o nich budou rozhodovat a oni se jen vzdávají šance ovlivnit, kdo to bude. Pokud jde o kraje, tak na nízkou volební účast mají vliv ještě dvě další skutečnosti. Proti obecní úrovni jsou kraje lidem jednak vzdálenější a mnozí ani netuší, k čemu jsou kraje dobré, a jednak jsou témata a úkoly, jimiž se zastupitelé budou po volbách zabývat, v mnohém daná, ať o nich bude rozhodovat Petr nebo Pavel.
Nízká volební účast, která se projevuje celosvětově, je kromě toho způsobena i tím, že ve dvacátém století, tak dramatickém a násilném, vzala většina tradičních ideálů za své a než lidé zase najdou nové, bude to chvilku trvat. To je právě ta krize demokracie, hodnoty byly rozvráceny a my buďto ustavíme nové, nebo to bude špatné. Věřím tomu prvnímu. A že je to v postkomunistických zemích horší? Nemyslím si, že to způsobila ztráta revolučního étosu. Je otázka, zda kdy jaký opravdu byl? Lidé deprivovaní socialismem se sice nadechli v zemích, kde panoval, k odporu a pak sledovali, jak zdánlivě neotřesitelní komunisté utekli od moci. Koukali, jak to bylo snadné se zbavit nenáviděné moci, zaradovali se, vzápětí ale byli svědky toho, jak bývalí mocní jinými cestami začínají ovládat společnost a s nimi kdejací šejdíři a bezskrupulózní hochštapleři.
A tak politologům a všelikým výzkumníkům v oblasti voleb nezbývá nic jiného, než smutně konstatovat, že „nízká volební účast je z principu projevem společenské disfunkce, jelikož při nízké účasti je nabouráno jak klasické pojetí demokracie, kdy veřejná moc vychází z lidu, co řídí exekutivu skrze aktivní participaci v rámci politického procesu, tak neklasické pojetí demokracie, kdy volby zastávají základní formu politické participace s nejnižší společenskou nerovností a kdy navíc při vysoké účasti bývají rozdíly v zastoupení jednotlivých sociálních skupin malé, zatímco při nízké účasti mohou nerovnosti vzrůstat“.
