Žil byl, jednou jeden Radek. Byl to takový obyčejný chasník. Protloukal se, jak se dalo. A večer když usínal na peci, snil o tom, jak se jednou stane udatným princem a skolí hrozivou saň. Tak šel čas a Radek si přes den hrál na statečného prince a v noci na peci snil o svých budoucích činech.
Pravda je, že si Radek hrál na statečného prince, tak že mu spousta lidí v jeho vesnici uvěřila, že jím opravdu je. Jen on věděl, že je to jen jako a většinu udatných činů vykonali jeho druhové.
A potom jednoho dne, potkal Radek kouzelného dědečka (on to tedy byl zlý černokněžník, ale vypadal jako kouzelný dědeček). A dědeček Radkovi říká „Vím Radku, že tvým přáním je stát se statečným princem a zabíjet zlé saně. Přidej se ke mně a tvé přání se ti splní“. Radek zajásal, konečně, konečně se mi splní můj sen „Dědečku můj zlatý, udělám vše, co budeš chtít, jen když budu statečným princem“. „Dobře Radku, tady se mi podepiš a tvé přání se splní. Ovšem jak jinak vlastní krví“ dědeček na to. „A nebude to bolet, dědečku“ zarazil se Radek. „Ale kdež, na to za chvíli zapomeneš“ pousmál se dědeček. A tak se Radek upsal vlastní krví.
Už další den se jeho přání začalo plnit. Radek jezdil po celém království a vykládal poddaným, jak zatočí se zlou saní. A nadšení poddaní se zaradovali, konečně rek, který splní to co řek. A nosili ho poddaní na ramenou, i do královského paláce jej dovedli a do vlády si ho prosadili.
Čas ubíhal a Radek stále sliboval, jak se saní zatočí. Poddaní už ale začali být netrpělivý „reka jsme si prosadili, abychom se saní zatočili a ono stále nic a Radek žvaní stále víc. A jako by to nestačilo, se saní se kamarádí, což nám není věru milo“ A černokněžník se ve svém zámku smál „Jen se Radku ztrapňuj dál, až správný čas nastane, pekla se ti dostane“. Kdyby nebyl Radek hloupý, už by dávno poznal sám, že teď je spíše klaun než král. Že už mu nikdo nevěří, že se saní se poměří.
A jak to bude dál. Černokněžník kdesi v lese, radostí se přímo třese „Radek se do pekel poslal sám a já v rukou jeho duši mám“.
