V současnosti pokračuji ve studiu védského spisu s názvem Šrímad Bhágavatam, který obsahuje spoustu cenných rad o duchovní podstatě vlastního já, o podstatě božstev a zejména o podstatě nejvyššího indického Boha, a to Višnua, jehož inkarnace je Krišna. Jsem tak šťastný, že dnes od dopoledne jen studuji tyto spisy, že jsem zatím nezískal chuť snídat ani obědvat. Píšu a studuji. Něco jako ve škole, akorát osamoceně a tím to je trochu komplikovanější. Ale protože cítím přilnavost k vědění o Bohu, tak jdu přes komplikace.
Jak se dostávám hlouběji a hlouběji do Šrímad Bhágavatamu, jeho texty mne začínají více a více poutat. To proto, že je tam spousta pravd, o kterých sám cítím, že jsou pravdivé a dočítám se o vlastnostech Boha, kterého jsem si oblíbil. Všechno vychází.
Pokud jsem měl někdy pocit, že dualita existuje vždy a všude, tak s vědomostmi z védských spisů, které jsou opravdu bohaté a přitažlivé, toto přesvědčení ztrácím. Neboť když se dočtu o tom, že Pán Šiva, který je definovaný jako zastoupení Nejvyššího Boha, který je ničitelem, je navzdory své ničitelské přirozenosti stále srovnatelně milý a láskyplný jako Bůh stvořitel a udržovatel (Brahma a Krišna), pak nemohu spatřit významnější rozdíl mezi bohy, kteří tvoří a udržují, a tím, který ničí. Takže kde jinde je pak dualita než jen v hmotném světě a v mém (našem) přesvědčení?
Ve Védách je mnohokrát psáno, že vše se děje pod vůlí Nejvyššího Boha, který je milostivý i ve svém ničitelském zastoupení. Může některou věc zničit, aby ji zakrátko vytvořil zase v krásnější a čistější podobě. Pro takového Boha má určitě vyšší a pro nás nepochopitelný smysl každé stvoření, stejně jako každé zničení. Jednoduše, hmotný svět a hmotné věci jsou pomíjivé, ale Bůh je na rozhodčí pozici a jedině On určuje, kdy bude která věc stvořena a kdy podlehne zkáze. Je to Jeho věc, do které by jiní neměli příliš kecat. Protože i polobohové podléhají vlivu Nejvyššího Boha, jak píší mé stále oblíbenější Védy.
Védy mne navádí, abych se uskromnil v jedení a jiných smyslných věcech. Ačkoliv mám od přirozenosti silné smyslné touhy (tak jako jiní), tak jak jde čas a jak studuji, sám na sobě názorně zjišťuji, že nemá smysl své touhy smyslů dále příliš rozvíjet. Pozoruji to nejen na sobě, ale i v okolí. Protože když se najím více než potřebuji, o to víc času života budu muset strávit na záchodě. Ať chci nebo nechci. Pak kvůli tomu nebudu moci souvisleji chodit, číst, psát ani spát. Vše musí být s mírou a tak, jak potřebuji. Ne tak, jak chci já nebo respektive mé smysly. I když rozhodně nejsem dokonalý a čas od času i nadále podléhám svým smyslům, cítím, že mne to již přestává bavit a je to poněkud osvobozující pocit. Stejně tak osvobozující či ještě lepší pocit cítím, když někde v ústraní medituji (anebo se sám učím lépe meditovat).
Védy říkají, že existuje mnoho a mnoho polobohů a jejich úkoly vládnutí jsou různé. Na nejvyšší pozici je Višnu, Nejvyšší Bůh, ale Jemu slouží polobozi. Ti ovšem mohou (z Višnuovy milosti) současně vládnout sami sobě, když neuráží Višnua. Tak jsem to pochopil. Například na Bohu Indrovi záleží, jaké bude počasí. Jeho povaha je také popisována zajímavým způsobem, a tak by mě zajímalo, kde tento polobůh, tento dárce vody z nebe, je dnes, jak se má, a jaký má pocit z toho, že se mu někdo přehnaně necitlivým způsobem míchá do práce, která vždycky byla jeho zodpovědnost. Možná někde stojí na hlavě, možná na ní stojí vztekem. Ale možná je klidný. Nebudu raděj více rozebírat jeho možné nálady, protože On je mocný polobůh, a mám k Němu respekt, i když raději myslím na Nejvyššího Boha. Je jeho věc, jak se má.
A tak jako každý živel na Zemi má podle Véd své vládnoucí božstvo, tak i duše by měla mít svou víru, svého Boha, kterému se podřídí. Je jedno, o jakou duši se jedná, protože ať má jakoukoliv individuální povahu, zůstane vždycky nedílnou, i když velmi malou součástí Boha. Člověk není dokonalý a bez dobrého vedení dělá mnoho chyb, které se na okolí pak projeví podobnou silou, jak velká byla ta samotná chyba. S Bohem v srdci však lze tyto chyby eliminovat, a to jednoduše tím, že budete myslet na Boha. Pokud na Něj budete myslet tak, že s tím bude spokojený, tak On vás povede.
