o notoricky známých účincích radiace a o tom, jak teprve po pobytu v koncentračním táboře dostáváme rozum?
Nevím, jestli se vám nemotám pod nohama, když jsem si tak neuváženě v jednaosmdesáti letech založil blog, jestli vás nezdržuju, když si chci s vámi některými tak navzájem znenáviděnými vyprávět. Ale co už fčil, jak se říká u nás v pohraničí.
Na japonské televizní stanici NHK nedávno předváděli dědu, který se oženil 5. srpna 1945, den před shozem atomové pumy na Hirošimu, – načež jeho mladá žena to ráno hned po svatební noci na následky radiace zemřela.
Když byl v Hirošimě na návštěvě nositel Nobelovy Ceny míru Barack Obama, a coby první americký prezident se Japoncům omluvil, byl ten děda jako jeden z mála ještě žijících svědků představen i jemu. A pak šel a ukazoval své ženě na hřbitově noviny, kde byl s panem prezidentem O. vyfotografován. A chlubil se jí, že mu prezident Obama slíbil totéž, co jako nositel Nobelovy Ceny míru slíbil při své návštěvě Prahy…, kde mimo jiné slíbil, že bude usilovat o lepší vztahy s Ruskem. Když se ten děda vrátil po setkání s americkým prezidentem – a ze schůzky s ženou na hřbitově – domů, jak se převlékal, nenechavá kamera zabrala i tu strašlivou díru v pánvi, kterou tam ten děda-ženich měl zřejmě už z roku 1945.
Načež zazvonil přítel Honza Čančík a přinesl Almanach Dachau + kresby jeho strýce z toho lágru, jestli je knižně vydáme nebo ne. Ten Almanach Dachau je vzpomínání „absolventů“ koncentračního tábora Dachau nejen na zvěrstva, jimž byli v lágru vystaveni, ale i na běžný lágrový život.
Když třeba umřel mukl Jaroslav Šimsa, kdysi Masarykův knihovník, redaktor Křesťanské revue, sociální demokrat, spoluvězni odlili jeho posmrtnou masku, ačeskobratrský farář a absolvovaný medik politický vězeň B. O. vyjmul z Šimsovy tělesné schránky potajmu srdce, které zakonzervoval v plechovce. A to vše, i s kapesním nožem, pouzdrem na brýle, s táborovým potvrzením, že smí nosit vlastní boty, a malým vydáním Kralické bible předali po válce jeho manželce.
Dále se v Almanachu Dachau psalo, že se v „našich“ barácích nikdo nikoho neptal na jeho politickou příslušnost.Důležitý byl pro nás pouze charakter dotyčného a jeho protifašistický postoj…
Poté, co byl tábor 29. dubna 1945 Američany osvobozen, museli čeští vězni projít karanténou. A už během karantény a čekání na transporty domů do vlasti se někteří dostali k prvním květnovým vydáním českých novin a byli zděšeni:„Nelíbí se nám však znovu vytváření politických stran. Nelíbí se nám stranická agitace hned v prvních číslech vydávaných novin. Víme předem, že to národu jako celku nepřinese nic dobrého. Jsme ochotni se smířit s tím, že politické strany jsou dovoleny pro radost našich tatíků, kteří v politické džungli vyrostli a nic lepšího si nedovedou vymyslet ani představit. Oni si v tom hezky vyhrají. Avšak my, mladá generace a veškerá naše mládež, která právě pocítila plody „tatíkovské“ politiky na svém těle, se rozštěpit nedáme! Nedáme se zlákat sliby, ani lákavými hesly v žádných stranických novinách… Nový sociálně spravedlivý stát může vytvořiti jenom jednota a nikdy rozkol!…“
No nic, vážení, nenechte se zdržovat. Pokračujme.
