Mýtus a realita - Jan Žižka V.

Jako pěkný příklad toho, jak čeští historici krasobruslí kolem Žižkových proher či útěků z bojiště se nám nabízí "bitva" u Kutné Hory.

JAK SE VYRÁBÍ VÍTĚZNÁ BITVA

":::::mistrně provedeným výpadem pronikl na severní úpatí Kaňku. Zmatený a nočními přesuny unavený nepřítel neměl chuť husity pronásledovat, takže Žižka dal příkaz k pochodu a bez větší úhony vojsko odvedl z nebezpečné oblasti."

Tolik význačný český historik.

Jenže..... 22. - 23. prosince 1421 Žižka u Kutné Hory nevelel. Jeho táborské oddíly zde představovaly stěží třetinu české armády a pokud ta vůbec měla jednoho velitele, byl jím Hašek z Valdštejna, politický kolísavec, ale válečník na slovo vzatý a respektovaný, navíc panského stavu. Znovu, a tentokrát trochu popuzeně, upozorňuje Josef Pekař na nemožnost, "aby urozený pán stál k rozkazu velitele nižšího stavu". Připomíná také, že "Pražané měli moc vojenskou větší počtem a dokonalejší výzbrojí".

A jaká byla tedy realita ? Situace husitů se zkomplikovala již o den dříve. Když se v Kutné Hoře dozvěděli o přibližujícím se Zikmundově vojsku, rozhodli se zopakovat svůj oblíbený manévr a postavili se uherskému králi ve vozové hradbě před městem. Jistě k jejich rozhodnutí přispěla i obava  z neloajality kutnohorských měšťanů.

Jenže Zikmundovi velitelé měli už tuto taktiku "přečtenou". A tak, zatímco část vojska obklíčila vozovou hradbu, jiné oddíly mezitím dojednaly se svými spojenci ve městě otevření bran Uhrům.

Obklíčená vozová hradba, odříznutá od města, nyní ukázala všechny své nevýhody - nedostatek vody, potravin a kruté prosincové mrazy způsobily, že situace kališníků se rychle stávala neudržitelnou.

Josef Pekař ve dvacátých letech shromáždil veškeré dobové prameny k tomuto střetnutí, chronologicky je seřadil a podrobil důkladné revizi. A hle, nejstarší zprávy /Vavřinec, Dlugosz, Ludolf Zaháňský/ ani očití svědkové o žádném "mistrně provedeném výpadu" nic neví. Líčí zato vcelku nevzrušeně průjezd Pražanů a táborů z obklíčení otevřeným koridorem, za výhrůžné střelby sice, ale bez odporu obléhatelů. A důvodem nebyla mistrovská taktika a hrdinství kališníků, ale Zikmundův rozkaz.

"Protože lid králův jim ustoupil, bez pohromy odtáhli", říká polský kronikář Dlugosz.

A podobně očitý svědek Ludolf Zaháňský:"Když velitelé krále prosili, aby dovolil svésti bitvu, on všemožně zabraňoval a nedovolil".

Teprve kronikáři pozdější, zvláště pak v 16. a 17. století, nabízejí stále košatější popis "strašlivé řeže" a geniálního probití se z obklíčení a jak půvabně dodává Pekař, "....historie prošla zatím fantazií lidovou, která do boje proti králi postavila jediného Žižku, jenž sám vede zápas za všechny Čechy."

A tak se nám při čtení historie kutnohorské "bitvy" s přibývajícími staletími zcela vytrácejí Pražané a jejich spojenci, a pole /tentokrát historické a literární/ zcela ovládne jednooký hrdina.

Přemýšlivý čtenář může nepochybně položit otázku: A proč by Zikmund nechával husitské vojsko uniknout ?

Odpověď zní: Protože i zde Zikmund upřednostnil politický zájem před vojenským vítězstvím. Pokud by v obklíčení uvízl jen Žižka se svými oddíly, dal by Zikmund nepochybně svým velitelům volnou ruku k jeho likvidaci. U Kutné Hory ale proti uherskému králi stálo vojsko Pražanů a jejich spojenců, příslušníků panských rodů a vlivných pražských patricijů. Jejich budoucí podpora byla pro Zikmunda důležitá při jednání o nastoupení na český trůn a rytířská velkorysost vůči nepříteli u Kutné Hory byla dobrou investicí pro příští jednání o osudu země.